„Rád si představuji církev jako prostý a pokorný lid, který chodí v přítomnosti Pána – věrný Boží lid,“ řekl papež František biskupům shromážděným při plenárním zasedání Synody o synodalitě na podzim roku 2023. Svatý otec byl přesný ve formulování diagnózy, která brání tomu, aby taková církev opravdu a vždy byla. Často si nebral servítky, když klerikalismus definoval jako „nemoc, která vede k tomu, že autorita je vykonávána v různých formách moci, bez vědomí dvojakosti, bez pokory, ale s odtažitými a povýšenými postoji“.

Františkovi opravdu záleželo na tom, aby se duchovní a církevní autority tomuto nešvaru vyhýbali, což dokazuje velké množství jeho výroků, jimiž se k tomuto tématu vyjadřoval. Jen namátkou: „Klerikalismus je bič, je to metla, je to forma světskosti, která poskvrňuje a poškozuje tvář Pánovy nevěsty, církve. Zotročuje Boží svatý a věrný lid.“ „Když služebníci překračují svou službu a špatně zacházejí s Božím lidem, znetvořují tvář církve machistickými a diktátorskými postoji.“ „Je skandál vidět mladé kněze, jak v Římě zkoušejí sutany a klobouky nebo alby s krajkami.“ O postojích Františkova nástupce Lva XIV. k této problematice zatím moc nevíme, či spíše nemáme příliš výroků, kterými by bylo možné je doložit. Se svým předchůdcem na Petrově stolci se ale v otázce klerikalismu patrně shodoval, když působil v klíčové funkci prefekta Dikasteria pro biskupy zodpovědného za výběr pastýřů po celém světě. „Biskup je povolán, aby sloužil. Jeho autorita je služba,“ řekl v roce 2023 pro Vatican News a upřesnil: „Je důležité, aby biskup nebyl malým knížetem sedícím ve svém království, aby byl spíše povolán k autentické pokoře, aby byl nablízku lidem, kterým slouží, aby s nimi kráčel a trpěl s nimi.“

Právě synodalita, resp. společné kráčení Božího lidu je s obnovou církve těsně spojeno. Královéhradecký pomocný biskup Prokop Brož, který má synodalitu v rámci ČBK na starosti, raději než pojem klerikalismus používá autoritářství, jemuž je právě společná účast na životě církve účinnou protiváhou. „Vidět rozhodovací procesy v nové perspektivě je dobrou metodou. Synodalita ukazuje, v čem jsou limity až neférovosti autoritářského rozhodování. V závěrečném dokumentu (část III. – Konverze procesů) je dostatečně popsán proces rozhodování tak, aby autorita vedla k maximálnímu zapojení celku a využití jeho účasti,“ upozorňuje biskup Brož.

Systémový problém

Jak na problém klerikalismu nahlíží psychologie? „V jeho současné podobě nastíněné papežem Františkem jde o nadměrné prosazování a chápání významu jedné skupiny v rámci širší skupiny osob. Sociální psychologie, která se podobnými jevy zabývá, upozorňuje, že jde vždy o souhru mnoha faktorů a že takovou situaci často (spolu)vytváříme našimi zvyky, očekáváními, pravidly, praxí, stereotypy, předsudky, kodifikovanými normami a tak dále,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok.

Je to tedy systémový problém. A každá část daného společenství má obvykle na vytvoření či udržování takové situace vliv. „Kdybych měl použít extrémní příměr, je to podobná situace jako šikana ve škole. Často to není jen problém či ‚vina‘ toho, kdo šikanuje, ale musí se pracovat s celou širokou skupinou žáků, učitelů a školy, která ji umožnila, která ji nevidí nebo nastavuje pravidla, zvyky a hodnoty, které jí dostatečně nezabrání,“ dodává psycholog. Klerikalismus jako sociální jev svého druhu není jen církevní „specialitou“, avšak církev je v něčem specifická. „Především pro historickou délku, ale také pro dlouhodobě nesprávně interpretovanou teologii, která klerikalismus vysvětlovala jako nutný a správný postoj a následně jej zpětně potvrzovala a utvářela. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, je to jako dravý kapitalismus 19. století bez odborů a zákonů, kdy co se smí a co je správné, určoval pouze majitel firmy,“ přibližuje Špok.

Klerikalismus je ale podle psychologa Špoka skrytý i v méně zjevných podobách. Třeba „když propadáme úzkosti a strachu, že bez nového přílivu zasvěcených osob si církev, nebo dokonce Pán, neporadí. Ukazuje to nejen na omezené chápání Boží velikosti, ale především na občasné přepjaté vnímání úlohy zasvěcených osob v Božím plánu,“ ilustruje psycholog.

Nejen duchovní

Jak vyplývá z předchozích řádků, klerikalismus je staletí zakořeněný a různě propletený fenomén. Na následující dvoustraně jsme se proto poptali nejen duchovních, kdy se s klerikalismem setkali a co dělají, aby jeho vábení sami nepodlehli. Josef Beránek ve svém textu připomíná, že papeži Františkovi se velmi protivil také klerikalismus u laiků, jenž je druhou stranou téže mince a který můžeme nazývat „klerikalismem zdola“. A přijde řeč i na to, co může každý z nás udělat, aby nepropadal falešnému obrázku, jímž klerikalismus je, a že nejprve je potřeba si uvědomit, kdy se utíkáme k negativní „spiritualizaci“ problémů a „spirituálnímu obcházení“.

Co říká synoda o klerikalismu? (čl. 74) Klerikalismus se projevuje zejména zneužíváním v oblasti sexuální, ekonomické, v oblasti lidského svědomí a zneužívání moci ze strany služebníků církve. „Bez ohledu na to, zda ho prosazují sami kněží nebo laici, působí klerikalismus v těle církve rozštěpení, jež je živnou půdou pro mnohá zla, která dnes odsuzujeme.“ (papež František) (čl. 98) Klerikalismus vychází z nevysloveného předpokladu, že ti, kdo mají v církvi autoritu, nejsou zodpovědní za své činy a rozhodnutí, jako by byli izolovaní či nadřazení zbytku Božího lidu. Transparentnost a vykazatelnost by neměly být vyžadovány pouze v případech sexuálního, finančního a jiného zneužívání. Týkají se také životního stylu pastýřů církve, pastoračních plánů, evangelizačních metod a způsobů, jakými církev respektuje důstojnost lidské osoby, např. pokud jde o pracovní podmínky v jejích institucích.