S čím přicházíte do pražské arcidiecéze? Na co se těšíte a z čeho máte naopak obavy?

Těším se na spolupráci se všemi lidmi dobré vůle, kterým chci být nablízku. Těším se na kněze a jáhny, s nimiž bych rád tvořil tým – přátelský kolektiv, presbyterium – organismus, který je založen na lidském přátelství, kamarádství a současně je posvátné kolegium. Přeju si, aby kněží zakoušeli mou blízkost, a nevidím to jen jako úkol, ale jako radost. Obavy mám samozřejmě z povinností, které úřad pražského arcibiskupa provázejí jaksi navíc – tedy ve srovnání třeba s Litoměřicemi. V sousedství arcibiskupství je Pražský hrad, v hlavním městě sídlí úřady státu, politická reprezentace. Od pražského arcibiskupa se čeká víc, než že bude diecézním biskupem. V tom jsem samozřejmě amatér a musím se to učit. Když se dívám na papeže Lva, s jakou lehkostí hraje tuto roli ve světovém měřítku, mám v něm inspiraci. Od složitých témat má zdravý odstup, ve vyjadřování je úsporný, a když je potřeba neformální slovo, přijde s ním. A přitom má svoji váhu. To všechno bych si rád osvojil a uchoval. Samozřejmě z toho mám trošku vítr, protože jsem to nikdy nedělal; vím, že je to velmi, velmi zodpovědné.

Takže to bude dost jiné než doposud.

Už v Litoměřicích mívám někdy dojem, že jsem jako automat na myšlenky, nápady a informace a že mnoho věcí se nedá stihnout. Štve mě, že spoustu toho nemůžu nastudovat víc do hloubky. V Praze to asi bude ještě v rychlejším tempu, což vím díky tomu, že jsem viděl pod ruce posledním třem arcibiskupům. Spoléhám se, že ke všemu, co nebudu moci dotáhnout sám, najdu spolupracovníky. A především – že bude působit Boží milost.

A jak budete vybírat své spolupracovníky?

Jsem rád, když lidé kolem mě pracují proto, že je to baví. Můj styl vedení je říci, jaký bych rád viděl výsledek, a pak nechat své spolupracovníky žít a pracovat. Je důležité, abychom si rozuměli a ve společném porozumění sobě navzájem i té konkrétní věci pak každý dělal svou práci, jak dovede nejlépe. Tenhle styl mám vyzkoušený od Svaté Hory přes redemptoristickou kongregaci, sekretariát České biskupské konference a dvojnásobné angažmá tady v Litoměřicích (jako generální vikář a biskup – pozn. red.) – a už to ani jinak neumím. Svazovat spolupracovníky přesnými instrukcemi podle mě k ničemu nevede ani nemá smysl je popohánět a stát jim pořád za zády. Je třeba ukázat směr a nechat je svobodně pracovat. V takovém prostředí se potom cítím velmi dobře. Je to pro mě životní prostor: nejen jdu „do práce“, vždyť já s těmi lidmi trávím obrovský díl svého života.

A jaká kritéria máte pro lidi, kteří s vámi pracují?

Že tenhle styl přijmou a nebudou dělat vlastní agendu či politiku. Musíme táhnout za jeden provaz a mít k sobě důvěru. To také znamená, že mi řeknou, když dělám něco špatně, nebo mě upozorní, že se jim něco nezdá. Očekávám pracovitost, důvěru, diskrétnost, zpětnou vazbu i smysl pro humor.

S čím z litoměřické diecéze odejdete?

Kdybych řekl, že se smutkem, je to silné slovo. Spíš s nostalgií, protože mi tam bylo dobře a snad i lidem se mnou. Ohlížím se za necelými dvěma roky práce a je třeba říct, že se nám povedlo nastartovat mnoho věcí. Vidím, že jsme zaseli – a ono to roste! Ať už je to snaha o smíření v kdysi česko-německém prostoru, dialog s akademickými institucemi, s veřejnými reprezentanty, s různými organizacemi. Naše diecézní grémia a poradní orgány odvádějí dobrou práci. Daří se nám ve vězenství, v nemocnicích. Farnosti žijí pestrým životem a snažíme se jít po synodální cestě. Odejdu od našich věřících, od kněží. Mohu říci, že s každým knězem a každým jáhnem jsme přátelé a rovněž s laiky mám prakticky výhradně laskavé vztahy, ač spolu můžeme někdy nesouhlasit. Obrazně řečeno: roztlačili jsme káru místní církve, teď se to hezky rozjelo, a budeme přepřahat. Ale takový je úmysl Pána Boha a církve. Takže já to nejen respektuji, ale i přijímám. Rád a svobodně.

Co čeká vašeho nástupce k dotažení?

Když bude chvilku pozorovat a rozhlížet se, nechá si poradit nebo se dobře informuje, co jsme začali, a bude přitom vyhlížet aspoň trošku stejným směrem, čeká ho tu mnoho nadšených lidí, kteří mu rádi pomůžou. Lidí, kteří chtějí svědčit o Kristu, hlásat evangelium, mají zájem o synodalitu a o autentický křesťanský život a chtějí, aby církev měla nejen v tomto kraji dobré jméno. Místní církev litoměřická zkrátka není žádný kamenolom, ale zahrada Páně, v níž je jaro: zaseli jsme, zasadili a teď to začíná pomaličku růst. A taky samozřejmě pečujeme o mnoho dobrého, co už v té zahradě roste dlouho.

Na letošek jste vyhlásil Rok smíření a v této souvislosti chystáte dvanáct bohoslužeb během celého roku. Co s tím teď bude? Přece jen je to událost, která má nemalý ohlas, jenž přesahuje hranice místní církve na severu Čech.

Jedná se především o záležitost duchovního života, která je spojená s bohoslužbami a provázená modlitbou. Přečetl jsem si v Kodexu kanonického práva, že metropolita může v podstatě kdykoli zavítat na území své „metropole“, tedy Čech, a tedy i do litoměřické diecéze. Dokud v Litoměřicích nebude nový biskup, tuto akci potáhnu osobně dál.

V Praze na vás čeká celá řada úkolů. Vezměme si na paškál třeba jednu: situaci na KTF, která není příliš přehledná. Stanete se teď jejím velkým kancléřem.

Mám dojem, protože jsem u toho nebyl, že se spolu „málo mluvilo“. Je potřeba se posadit k jednomu stolu, i když se třeba někteří nemůžou s jinými ani cítit. Je nutné si těžkosti vyříkat a hledat modus vivendi, podobu soužití a cestu, jak z toho ven. Nesmíme dopustit, aby byla fakulta úplně zdecimována. Dokud si nesednu k jednomu stolu s lidmi z obou nebo kolika stran, nemá cenu konat. Kdyby tam měla přetrvávat taková polarita, která je doslova cítit i na chodbách (vím to, protože tam přednáším), nevytvoříme dělné akademické prostředí nikdy. Musíme si uvědomit, že je to katolická teologická fakulta, čili že obsah té nauky, která je tam předávána, musí být teologický a katolický. A na druhé straně je to svobodné akademické pracoviště. V těchto mantinelech se musíme pohybovat. Když to jde na fakultách v Olomouci a v Českých Budějovicích, proč by to tak nemohlo jít i v Praze?

Jenže ona názorová polarizace je patrná i uvnitř církve, nejen na pražské fakultě.

Dopouštíme se jedné zásadní chyby, kterou dělám často i já. Když někdo vysloví nebo napíše názor, první, co nás zajímá, není obsah sdělení, ale kdo to řekl či napsal. Všechno je ve velice osobní rovině, ad hominem. Když se nám ten mluvčí tzv. nelíbí, hledáme v jeho slovech mouchy a už k tomu přistupujeme ve sporné rovině. V momentě, kdy to napsal někdo, kdo nám naopak konvenuje, hned to interpretujeme z opačné pozice: začneme tyto postoje bránit, ač to třeba není úplně na místě. Nějaká polarita a napětí zkrátka být musí, nemůžeme být všichni stejného názoru. Ale není možné, abychom rozvraceli náš společný dům a jako první zkoumali, kdo to říká, a ne co říká.

Jak z toho ven?

Když si budeme sedat ke kulatým stolům, mnoho hran se obrousí. Výsledkem ale nesmí být beztvaré kompromisy. Musíme jít na hloubku. V obecnější rovině jsem přesvědčený, že naše postoje a názory až příliš formují algoritmy sociálních sítí, tedy to, co se nám dostává před oči. A podobně přijímáme mediální obsah z televize, z článků novin a internetu. V utváření našich postojů chybí vyváženost. Žijeme vlastně v době soumraku poctivé žurnalistiky – a o to více potřebujeme práci novinářů, kteří jsou nositeli novinářské etiky už v rovině předkládání informací, které jsou ověřené a pravdivé. Co já už se dočetl třeba o papeži Lvu: deep fake, úplné výmysly, včetně aranžovaných fotografií. To všechno umožňují současné technologie. A stanou-li se našimi pány, je s námi konec.

Jak tomu mám rozumět?

Tyto technologie mají potenciál úplně zničit naše přirozené vztahy. Proto je naším úkolem setkávat se tváří v tvář – nejen přes sociální sítě. Mít druhé nablízku a rád. Umět odložit mobilní telefon a pohlížet do tváří lidí, naslouchat jim. Svůj úkol vidím kromě jiného v „propichování sociálních bublin“ a propojování lidí. Úloha pastýře je být se všemi a pro všechny, ne jenom s některými, kteří mi konvenují a říkají nebo píší, co se mi líbí. Jsem poslaný i za těmi, na něž se pohlíží jako na černé ovce. Je možné, že tyto osoby takhle vidím třeba jen ze svého pohledu a oni takoví vůbec nejsou. Naše vztahy by měla tvořit pozornost vůči každé osobě v její jedinečnosti, ne jako k příslušníku názorové skupiny či bubliny. Domnívám se, že tudy vede cesta ke smíru v jakémkoli společenství.

Nemůže pomoci synodální cesta?

Ano, může nám posloužit synodální metoda života církve a konverzace v Duchu, která pomáhá docenit a ocenit i hlas těch, kdo nejsou slyšet. Třeba jen proto, že nejsou hlasití, mají málo lajků nebo málo přátel – to kdybychom na ně aplikovali kategorie sociálních sítí. Ve své řeholi ve třetí kapitole na to upozornil sv. Benedikt, když napsal, že „Pán často zjevuje to, co je lepší, mladšímu“, tedy tomu méně důležitému, tomu, kdo je více na okraji. Dělejme, co říkal papež František: jít na periferie a setkávat se tam s lidmi. A pak to, co říká papež Lev XIV.: stavět mosty. Tedy také propichovat názorové bubliny. Vede k tomu i mé biskupské heslo – Pax vobis, Pokoj vám. Pokoj se rozlévá tam, kde jsem se setkal se Zmrtvýchvstalým a kde nemám strach z druhého člověka.

Zůstanete i nadále šéfem Komise pro prevenci a ochranu před zneužíváním České biskupské konference?

Je to jedna z mých hlavních priorit. V této oblasti jsme se my biskupové pohybovali někdy neznalým způsobem. Důležité je přijmout, že řešení těchto bolestných případů a blízkost obětem je součástí naší pastýřské služby. Oběti takových činů často nejsou slyšet, protože jsou zničeny tím, co se jim stalo, nebo naopak křičí plny hněvu, z frustrace, ze zoufalství, ze zklamání. A my jsme přece povinni se těmto lidem věnovat. Pro biskupa to není práce navíc, nýbrž součást jeho pastorační služby. Jsem připraven s oběťmi mluvit, naslouchat jim a jeden z mých prvních kroků, až se ujmu svatovojtěšského stolce, bude, že jim toto nabídnu.