Byl jste mezi prvními, kdo po změně režimu začali vykonávat duchovní službu ve věznicích. Co vás k tomu přivedlo?

Byla to víceméně náhoda. V roce 1991 zrušili státní podnik Klenoty, kde jsem pracoval jako stavební technik, a potřeboval jsem nutně překlenout nějaké období. Šel jsem se zeptat na personální oddělení do Vazební věznice Olomouc, kde právě hledali stavebního technika. Byl jsem přesvědčen, že to nebude trvat déle než nějaké tři měsíce a najdu si práci jinde, kde to nebude tak psychicky zátěžové. Vězení bylo pro mě synonymem zla, ještě z období komunismu, něčeho temného. Ale prostředí mě zasáhlo a začal jsem přemýšlet o lidech ve vězení, co asi v jejich životech způsobilo, že se dostali až sem. V té době jsem už studoval teologickou fakultu a vlastně jsem vyslyšel žádost jednoho z vězňů, který se mě zeptal, proč za ním nechodím a nepovídáme si o Bibli. Tak jsem šel na olomoucké arcibiskupství a požádal o pověření k pastorační službě. To bylo na přelomu let 1992 a 1993. Asi šest let jsem vykonával praxi dobrovolného duchovního, po skončení své pracovní doby. Postupem času se nám po mnoha peripetiích podařilo profesionalizovat službu vězeňských kaplanů, kterých je dnes okolo šedesáti a fungují na principu ekumeny.

Uvádíte, že o kontakt s kaplanem projevuje dlouhodobě zájem asi jen deset až dvacet procent odsouzených. Dá se nějak shrnout, jací jsou to lidé?

Je třeba výrazně odlišovat vazbu a výkon trestu. Lidé, kteří už jsou odsouzeni, mají jiný režim dne a jsou jinak nastaveni. Už vědí, jakou dobu musejí ve vězení strávit, a mají více či méně zájem o duchovní hodnoty, o křesťanství. Kdežto ve vazbě chodí lidé za duchovním proto, že je to člověk, který jim naslouchá a snaží se je pochopit. Těm lidem se hroutí všechny jistoty, rodinné, sociální a pracovní vztahy, nevědí, jak dopadne jejich proces, jsou tou věcí úplně zahlceni a existenciálně znejistěni. Pokud jde o vazebně stíhané lidi, stávalo se, že z nějakých sto dvaceti, kteří tam v Olomouci byli, mě jich vyhledalo šedesát i více.

Mluvil jste s tisíci odsouzenými. Kde vidíte příčiny kriminálního zla? Hraje zde větší roli rodina a sociální prostředí, nebo vnitřní osobnostní založení?

Setkal jsem se samozřejmě s anomálními jedinci, kteří byli buď sociálně, osobnostně, emočně nebo inteligenčně zcela zploštění a pokřivení. Vůbec nechápali, že někdo může mít z jejich činů trauma, a podle toho se i chovali. Ale to jsou ve spektru odsouzených spíše výjimky. Vypíchl bych, že nápadně veliká část pachatelů trestné činnosti, zvlášť mladých, pochází z rozvedených rodin. Ztratili identitu a intimitu, rozpadl se jim dosavadní svět, najednou nevěděli, kam patří. Tehdy se buď přimkli ke špatné partě lidí, nebo získali první zkušenosti s návykovými látkami, a už to jelo. Špatné sociální prostředí, nesprávné vzory a dysfunkční vztahy mají na kriminalitě podstatný podíl. A také všechny druhy jakýchkoliv závislostí. Mluvím ale pouze o svých zkušenostech, není to nějaká komplexní analýza.

Souhlasíte s názorem, že kaplan je jediný, kdo ve vězení hledí na obviněného a odsouzeného jako na člověka?

Jediný asi ne, ale profesně k tomu máme určitě nejblíže. Svou službu chápeme jako křesťanské poslání, kdy před sebou vidíme především potřebného člověka, nejen vězně. Nejde k němu proto přistupovat z nadhledu někoho, kdo se sám nepovažuje za hříšníka. Mám na to jeden krásný příklad, kterým mě Pán Bůh vyškolil. Kdysi se ke mně přihlásil jeden osmnáctiletý kluk. Vyprávěl mi svůj životní příběh, který byl velice neradostný, zakoušel spoustu odmítnutí a násilí od nejbližšího okolí. Vše vyvrcholilo tím, že zavraždil svou sousedku, osmdesátiletou paní, která jediná na něj přitom byla hodná. Když v jejím domě kradl, chytila ho a on ji brutálně napadl, svázal do kozelce, zneužil a nakonec uškrtil, prakticky pro stokorunu. Když mi to vykládal, bylo to, jako by mluvil o nějakém filmu, bez emocí, bez náznaku soucitu. Mně se z něho udělalo opravdu fyzicky špatně a říkal jsem si: Bože můj, co to je? Když skončil, řekl jsem mu: „Já pro vás nemůžu udělat nic jiného, než že půjdeme do kaple a tam se za vás pomodlím.“ Tak jsme šli do kaple, klekli si a já se za něj začal modlit. Chtěl jsem Boha prosit o smilování pro něj. Sotva jsem však otevřel ústa, samovolně ze mě šla modlitba: „Bože odpusť nám prosím naše hříchy. Zlo, které udělal tenhle kluk, je i v mém srdci… A jen z tvé milosti jsem se já sám nedostal do situace, jež by mě přivedla k některému ze skutků, které má hluboko v sobě každý člověk. Odpusť nám, vždyť i já jsem hříšník jako ten, který klečí vedle mě…“ Najednou jsem si uvědomil, že oba jsme na tom před Bohem stejně. Bůh se dívá na to, co máme v srdci. Když jsem od té modlitby povstal, věděl jsem, že to byla modlitba pro mě. Pak jsem toho kluka objal. Kdo z nás může říci: Já jsem ten spravedlivý, mě se netýká vina?

Jindy ale umíte být na klienty přísný a říkáte jim nepříjemné věci...

Snad nejsem příliš přísným člověkem, ale nemám rád, když se někdo moc lituje a pláče nad sebou. Může to být pokrytecké. Mnohokrát jsem použil jeden příklad. Kdysi dávno jsem v rádiu poslouchal rozhovor s jedním politickým vězněm 50. let, tzv. „muklem“. Vyprávěl, jak jim na lágru jednou v noci pískli nástup a oni stáli dlouhou dobu v mrazech. Každý vyběhl jen s tím, co měl na sobě – někdo měl pyžamo, jiný jen v ponožkách. Zima byla tak strašná, že byl úplně zkroucený. Vedle něj stál starý vězeň, který mu řekl: „Narovnej se!“ a doprovodil to i dost vulgárním slovem. Ten člověk popisoval, jak se ho ta slova vnitřně dotkla, že když se narovnal, mráz byl mnohem snesitelnější. A pokračoval, že tato věta mu v dalším životě mnohokrát pomohla – vždy, když se začal nějak osobnostně krčit, se narovnal a byl vnitřně silnější. Lidem, co se příliš litují, proto říkám: „Narovnejte se! Proč se tady hroutíte, podívejte se na to, co jste způsobil! Je to váš život a vy se musíte naučit jím projít srovnaný!“ Vězněné to šokuje, ale mnozí z nich mi zpětně poděkovali.

Úvod ve Stanovách vězeňské duchovenské péče říká, že vedete vězně k uznání vlastní viny, pomáháte jim nést jejich břemeno a přinášíte zvěst o Boží milosti a možnosti nového začátku. Platí to v praxi?

Ano, naprosto, podstatně to vypovídá o smyslu kaplanské služby. Ale k postoji přijetí viny skrze obrácení jsem velmi opatrný. Teprve čas prověří, nakolik je toto obrácení pravdivé. Vím, že mnozí si vymýšlejí, lžou nebo přibarvují. Mám právo to analyzovat? Snažím se dotyčného spíš jakoby uchopit za ruce a jít s ním kus cesty. A když ty ruce nejsou příliš zaťaté a vzpurné, postupně se snažím ho směřovat na cestu, která vede jeho samotného k pochopení celé situace. Nechávám ten dialog plynout. Byl bych rád, aby dotyčný, se kterým jsem v pastoračním kontaktu, pochopil jednu věc. Pro mě není až tak důležité, co si o něm myslím, jak co říká a co tím sleduje. Pro mě je důležité, že tady jsme a že mohu být aspoň takto v něčem oporou, ale také ukazatelem a směrovkou, nějak pozitivně vstoupit do jeho života a pomáhat mu hledat východiska. Nekladu si přímo za cíl někoho přivést k Bohu, obrátit ho, přesvědčit o pravdě nebo lži. Svoboda člověka je nezadatelná. I kdybych ho nakrásně zdolal argumenty, ale on o tom nebyl vnitřně přesvědčen a sám se k tomu nerozhodl, bylo by to účelové.

Určitě za vámi chodí mnoho odsouzených spíše ze zištných důvodů, ať už získat nějakou výhodu nebo lepší hodnocení. Co má kaplan udělat, aby „neuklouzl“?

Je nutno říci, že odsouzení, kteří chodí na bohoslužby a za kaplanem, musejí projevit určitou osobní statečnost, protože v očích ostatních jsou to slaboši, donašeči, ti, kteří si neumějí poradit sami. Samozřejmě to ale někteří na kaplana různě zkoušejí, chtějí pro sebe získat nějaké nedovolené výhody. Takové jsem vždy upozornil, že mám přesně vymezené hranice, za které nikdy nepůjdu. Oni to možná zkusí jednou dvakrát, ale pak už toho nechají. A protože si to mezi sebou řeknou, už se mi to hodně let nestalo, že by po mně někdo chtěl něco vyloženě zakázaného.

Přiznám se, že po jednom dopoledni ve vaší kanceláři v olomoucké věznici, během kterého jste vedl rozhovory s celkem sedmi odsouzenými, mi poněkud brněla hlava.

Nechci, aby to znělo jako fráze, ale nesmírně mi v tom pomáhá Pán Bůh. Mě odjakživa zajímá druhý člověk. Pro mě to nejsou nudné stereotypní úkony, kterými vyplňuji pracovní dobu. I když jsou ti lidé zpravidla cizí, beru to, jako když se setkám se známým. Zajímá mě, jak žije, poslouchám ho, představuji si popisované situace a prožívám je spolu s ním. Není to únavné a vyčerpávající, v dobách mé každodenní kaplanské služby mě to naopak nabíjelo a motivovalo. Jakmile přestanete člověka vnímat a přijímat ho jako individualitu a začnete se k lidem chovat jako k množině, je to první signál začínajícího procesu vyhoření.

Takže jste trochu jako praktický lékař, který má každý den čekárnu plnou různých pacientů?

Určitě. A i když jsem byl často až fyzicky vyčerpaný, každé nové otevření dveří a třeba i opakující se příchod jednoho člověka mě vždycky nějak zase nakopl a měl jsem sílu se mu věnovat. Je pravda, že ke konci pracovního týdne už jsem býval opravdu unavený a nebral si na rozhovory tolik lidí. Po více než dvaceti letech, kdy jsem se tomu takto naplno věnoval, jsem začal cítit, že únava převládá, a říkal jsem si, že musím něco změnit. V roce 2020 jsem se stal hlavním kaplanem Vězeňské služby a poté, co mi vloni skončilo funkční období, pokračuji jako zástupce nového hlavního kaplana, kolegy Pavla Zvolánka. Stále jsem si ale částečně ponechal pastoraci v olomoucké věznici.

Jako trvalý jáhen máte vlastní rodinu. Co na vaši práci říká?

Nemohl bych být trvalým jáhnem, kdyby k tomu moje manželka před těmi dlouhými lety nedala souhlas. Moje děti už jsou velké a mají vlastní život. Mám ve své ženě obrovskou podporu, ale dělal jsem v životě i mnoho chyb. Problémy jiných jsem upřednostňoval před problémy mých dětí, které se mi v porovnání s existenciálními problémy druhých zdály malicherné. Zpětně nahlíženo jsem promarnil hodně času a příležitostí, to už bych dnes dělal jinak. Ale nelituji ničeho, protože Bůh byl vždy přítomný a každou situaci použil. 

OTTO BROCH se narodil roku 1962 v Olomouci. Původní profesí stavební technik po roce 1989 vystudoval teologii a stal je jedním z průkopníků kaplanské služby v českém vězeňství. Roku 1997 se stal trvalým jáhnem. V letech 2020–2025 byl hlavním kaplanem Vězeňské služby ČR a vedl tým zhruba šedesáti kaplanů z různých denominací.