Přijel jste k nám ve dnech, které pro svou historii budí i dnes emoce – právě v Brně se nedávno konal první sudetoněmecký sjezd na našem území a Pochodem smíření se připomnělo poválečné vraždění v Postoloprtech, kde byl za války váš otec nasazen v pracovním táboře. Když se o válce a poválečném dění mluví, co to pro vás dnes znamená?

Aspoň dvě věci. Zaprvé: učme se z minulosti. Nezapomínejme na ni, jinak jsme odsouzeni ji opakovat, opakovat stejné chyby a dělat chyby ještě horší. Zadruhé: pamatujme si, abychom se smířili. Vzpomínky nejsou jen obsah, ale i hluboké pocity. Ty se neuzdravují pouze slovy a myšlenkami, ale tím, že jsme spolu, že si nasloucháme a že kráčíme společně.

V loňském filmovém dokumentu „Kardinál Michael Czerny, kněz s židovskými kořeny“ (z cyklu Cesty víry na ČT, dostupný v archivu ČT) jste se zmínil, že vaši rodiče se po emigraci (v roce 1948) rozhodli s vámi dětmi o minulosti nemluvit. Jak vás ovlivnila historie vaší rodiny?

My jsme uprchli do Kanady z celé řady důvodů, které pravděpodobně znáte z historie od třicátých let dále – je to kombinace dlouhých nočních můr. Moje babička a celá rodina mé maminky zahynuly (v koncentračních táborech – pozn. red.). Všichni. Podobně jako jsme doma nemluvili o židovské identitě nebo o přežití holokaustu, nemluvili jsme ani o tom, že jsme uprchlíci. Můj bratr i já jsme měli velkou motivaci dosahovat ve škole výborných výsledků. Zdá se, že je to pro děti uprchlíků typické. Myslím, že jsme vnímali obrovské oběti, které naši rodiče přinesli, aby nás dostali na bezpečnější místo, a proto jsme chtěli být ve škole úspěšní. Pro mě je zajímavé poznání, zvláště vzhledem k mé současné práci, že lidé utíkají kvůli svým dětem. Stejně jako naši rodiče utekli, abychom my s bratrem měli lepší život. Měli bychom mít pro to pochopení. Jsou ochotni podstoupit i ta největší rizika – kvůli dětem. To je pro ně nejdůležitější.

Vy sami jste později v roce 1956 přijali v rodině i maďarské uprchlíky.

Vidím, že jste dobře informována. Ano, řekl bych, že v roce 1956 nejen my, ale všechny rodi ny přeživších přijaly maďarské uprchlíky.

Protože jste věděli, co to znamená.

Ano.

Jedním z hesel, která provázela blahořečení kněží Buly a Drboly, bylo „moc odpuštění“. Jak se k odpuštění stavěli vaši rodiče?

To je velmi těžká otázka. Jen pomalu a těžko. Trvalo to dlouho. Pamatuji si na jeden moment z mých raných vzpomínek: Byl jsem svědkem roztržky mých rodičů s dalšími přeživšími, jestli přijmout kompenzaci Wiedergutmachung (odškodnění obětí nacismu od německé vlády jako „napravení křivd“). Jedni to odmítali, protože by to znamenalo uznat, že vše už je v pořádku. Ale moje matka to přijala a peníze využila na podporu sirotků v Palestině. Myslím, že moji rodiče to tedy zvládli dobře. Souhlasím s tím, jak to řešili, a obdivuji to. Přijali peníze, protože to byla forma spravedlnosti, ale potom je věnovali palestinským dětem. Řekli: Pojďme překročit tuto tragédii nacismu, Židů a obětí. Jednou z odpovědí je – a to neplatí jen o mně, ale o mnoha dalších, kterým se říká děti přeživších – že jsme motivováni sloužit svým bližním kvůli nutnosti odpovědět na strašné utrpení našich rodičů a prarodičů.

I vy se dlouhodobě věnujete migrantům. Pomáhal jste v této oblasti i papeži Františkovi. Co vás zde nejvíc trápí?

Obávám se, stejně jako papež František, kultury slepoty, kultury přehlížení a předstírání, že problémy neexistují. To nám velmi škodí a chudé to připravuje o naši solidaritu, kterou jim máme nabídnout.

Navštívil jste Ukrajinu a také se vyjadřujete ke Kubě, Africe a vlastně k dění po celém světě. A vedete důležitý vatikánský úřad – Dikasterium pro integrální lidský rozvoj. Co to obnáší?

Moje role a role našeho dikasteria je pomáhat Svatému otci a celé církvi všude na světě, jak biskupům, tak jejich spolupracovníkům, při podpoře integrálního lidského rozvoje. Naší odpovědností je pomáhat jim v jejich poslání.

V češtině to zní komplikovaně. Vždy se snažíme vysvětlit, že integrální znamená celistvý, plný. Proč vlastně taková instituce v církvi existuje?

Znamená to rozvoj každého člověka ve všech jeho dimenzích a rozvoj všech lidí. Dikasterium existuje proto, že máme pomáhat lidem žít víru v realitě, v každodenním životě. Naše víra nepatří jen domů nebo do kostela, patří také do společnosti, kde ji musíme žít. Právě ve společnosti jsou naši bratři a sestry často zbavováni možnosti se rozvíjet. Tolika lidem je bráněno v rozvoji a odpovědností křesťanů je pomáhat.

Jakou radu byste dal lidem, kteří chtějí pomáhat druhým, ale nevědí, kde začít?

Nemusíte vyřešit celý problém, stačí udělat první krok. Nenajdete-li ho sami, zeptejte se někoho, kdo už jej udělal. Pak přijde krok druhý a budete na dobré cestě.

Co pro vás znamená hájit lidskou důstojnost v době, kdy existuje tolik sociálních, ekonomických a politických tlaků?

Právě na tyto tlaky musíme reagovat a nesmíme se nechat odradit. A také nesmíme dopustit, abychom se izolovali. To je jeden z důležitých darů křesťanského života, že svou víru sdílíme ve společenství, a proto těmto výzvám nečelíme sami, ale společně. Pokud jsou lidé sklíčení a nešťastní, bývá to často kvůli tomu, že jsou izolovaní, a tato izolace se pak stává překážkou při zvládání různých výzev.

Papež Lev XIV. vás vyslal na blahořečení kněží Buly a Drboly. Je to vaše první beatifikace v životě, a jak jste řekl, neváhal jste ani vteřinu. Co vás na nich oslovuje?

Jejich věrnost, pravdivost a víra. Žili kněžství způsobem, který odpovídal výzvám tehdejší společnosti. Každý kněz v Československu musel této situaci čelit. Tato otázka se ale týká nás všech: Jak žít autenticky jako křesťané v této náročné době? Je to pro mě silné zjištění, že jde v podstatě o stejné otázky, kterými se zabýváme my dnes.

Kdo vás dále ovlivnil či formoval váš pohled na svět, samozřejmě kromě rodiny?

Určitě Óscar Romero (1917–1980, salvadorský duchovní – pozn. red.), kterého jsem osobně znal a setkal se s ním jen několik dní předtím, než byl zavražděn. Měl odvahu povzbuzovat svůj lid, aby usiloval o sociální spravedlnost a bratrství ve velmi nespravedlivé a násilné situaci. Právě proto je on, stejně jako Jan Bula a Václav Drbola, mučedníkem. Inspirovali mě i další lidé, kteří plně a velkoryse, inteligentně a účinně žili svou víru ve službě potřebným.

Vzpomenete si na některý výrok svatého Óscara Romera?

Ano. Na větu, kvůli níž byl zabit: „Říkám vám, prosím vás, nařizuji vám: nestřílejte!“

To je strašné.

Ne, je to velmi dobré. Právě tohle musel říci. Měl odvahu promluvit k vojákům a říci jim, že nemohou uposlechnout tak nespravedlivý rozkaz, jako je střelba do obyvatel.

V Salvadoru tehdy panovala vojenská diktatura. Jak vůbec snášet nespravedlivý systém?

Lidský duch a duch víry jsou silnější než jakýkoli systém. Žádný není silnější než dar lidského života, než to, co Lev XIV. nazývá „velkolepým lidstvím“. Musíme mít odvahu věřit sami sobě jako občanům a žít své poslání tak, aby nás žádný systém nepřemohl.

Magnifi ca humanitas (O velkolepém lidství) – tak zní první encyklika papeže Lva XIV., na které jste spolupracoval a spolu s ním jste ji uváděl do světa. Věnujete se v ní člověku a umělé inteligenci (AI). Máme se jí bát?

Připomeňme i papeže Lva XIII., který napsal podobnou encykliku v době průmyslové revoluce. Lidé se ptali podobně: Prospěje tato změna společnosti, nebo jí uškodí? Výsledky jsou smíšené. Dnes čelíme další velké revoluci. Papež Lev XIV. v encyklice Magnifica humanitas (zvláště v odstavcích 97 až 100) píše, že umělá inteligence na rozdíl od té lidské nemá morální svědomí, nemůže tedy nést odpovědnost za své jednání. A přitom může člověka silně ovlivňovat a ovládat, podobně jako režim, politická či diktátorská moc. Papež umělou inteligenci nezavrhuje, ale říká, abychom si vůči nové technologii a tlakům zachovali svobodné svědomí a nezávislý úsudek. Je to situace velmi podobná tomu, čemu museli čelit Boží služebníci Bula a Drbola. I pod nátlakem si dokázali zachovat svou svobodu a odpovědnost. Papež to nenazývá totalitarismem, ale upozorňuje mj. na bezprecedentní koncentraci moci a bohatství, kterou dnes ve světě vidíme v oblasti AI. Některé z těchto paralel jsou znepokojivé.

Jaký je vlastně Lev XIV. osobně?

Velmi trpělivý člověk a dobrý posluchač. Rozhoduje se až poté, co doposlouchá, takže už rozpracované věci pokračují dál. Jsme velmi šťastní, že nám ho Bůh poslal jako papeže, aby nám pomáhal čelit dnešním výzvám uvnitř církve i ve světě.

A co vy a současná doba? Máte z něčeho vy sám obavy?

Bojím se, že budeme před problémy utíkat. Že řekneme: to je pro mě příliš těžké, to je příliš složité, ať rozhodnou jiní. A pak budeme ve velkém, velkém průšvihu. Musíme tedy problémům čelit. A musíme jim čelit společně. Musíme mít odvahu říkat: „ano, svět je dobrý“, ale také říkat: „ne, ne, ne“ – to je naše odpovědnost.

Co vám naopak přináší největší radost?

Velkou radost mi přináší život církve na tolika různých místech světa, kde lidé skutečně žijí svou víru – a i když jsou výzvy obrovské, opravdu velké, čelí jim společně. Vědí, že Bůh je s nimi, a mají naději do budoucna, mají naději pro své děti.