Ještě než jste se stal před šesti lety hejtmanem, vystupoval jste i jako stand-up komik. Nakolik vám tahle zkušenost pomohla v politice?

Pokud jako politik chcete, aby vás lidé volili, musí vědět proč. Musí vědět, co děláte – a tak je třeba být tam, kde jsou oni. A lidé jsou dnes na sociálních sítích, čtou různá média, takže politik tam musí být aktivní a umět tam komunikovat. V tom mi určitě pomohla průprava z divadla. Často se zmiňuje stand-up comedy, ale já dělal dlouho také improvizační divadlo – což je podobný formát, který lidé znají z televizní Partičky. To vás naučí nejen vystupovat před lidmi, ale také zahazovat první myšlenky, které napadnou každého a nejsou zajímavé. Musíte vzít až druhou nebo třetí asociaci. I v politických debatách je pak člověk pohotovější.

Točíte často krátká videa. Kolik času vám to zabere? Máte k ruce určitě i tým…

Mně to moc času zase nezabere. Před chvílí jsme natáčeli dvě videa a trvalo to asi pět nebo deset minut i s tím, že jsem si text předtím přečetl. Některé věci trvají opravdu krátce, ale musí se dobře nachystat. Teď se to navíc hodně mění. S novou předsednickou funkcí přichází část týmu, která se stará o komunikaci celé strany. Nevěnují se tedy jenom mně. Než jsem se stal předsedou, bylo to opravdu o jednom nebo dvou lidech, kteří se mnou řešili strategické věci. Ti mi například dávají věci na sociální sítě, protože to nestíhám. Pořád se ale snažím na věcné komentáře nebo zprávy odpovídat sám.

Jak si jako politik udržujete povědomí, co lidi opravdu zajímá a na co byste se měl zaměřit?

Musím s nimi být v kontaktu, abych jim rozuměl a pochopil, co v životě řeší. Jako hejtman jsem s lidmi v kontaktu naprosto přirozeně. Vždy ale záleží na tom, kolik času tomu obětujete. Často je to na úkor rodiny, protože jde o akce v pátek večer nebo o víkendech, ale ve svém programu jsem to měl vždy zahrnuté v únosné míře. Přiznám se, že po krajských volbách jsem si naordinoval rok klidnějšího režimu, což jsem celkem dodržel. Současný přechod do čela strany byl zase trochu bolavější, zase jsem tomu musel obětovat část víkendů, ale i to je součástí politické práce. Být mezi lidmi je automatickou položkou v mém kalendáři.

Kontakt s lidmi přetavujete také do svých videí, kde vystupujete i jako svůj kritik v roli „pana Kšiltovky“. Co by on řekl na projekt „Nových lidovců“?

Řekl by, že se úplně zbláznili, když si tam toho Grolicha dali, že je to cesta do pekel (směje se).

A co by mu Grolich odpověděl?

Grolich na to odpovídá už měsíc a odpověděl na to i na samotném sjezdu. Projekt Noví lidovci vznikl proto, že bylo třeba pojmenovat věci, které jsme nedělali dobře nebo na nás lidem vadily. I když některé neprávem – typicky, že jsme vnímaní jako: „kam vítr, tam plášť“, přestože to už dlouho není pravda. Po revoluci bylo víc vlád, v nichž jsme nebyli, než těch, v nichž jsme seděli.

Co je tedy tou hlavní změnou, kterou chcete přinést?

Děláme tlustou černou čáru za některými věcmi. Konkrétně za přehnaným moralizováním a mluvením lidem do života. Myslím si, že máme být empatičtí a respektující ke všem. Kdo jiný než lidé, kteří se hlásí ke křesťanství, by měl mít pochopení pro lidi v různých životních situacích? A chceme začít fungovat profesionálněji. Nebýt spokojení s běžným průměrem, že se s námi někdo spojil a dostali jsme se díky tomu do Sněmovny. Chceme mít klíčovější roli a s tím souvisí i vyšší ambice. Musíme mít v hlavě nastavení na lepší výsledek a lepší výkon – a tomu přizpůsobit naše fungování.

Co dalšího by mělo být jinak než doposud?

Lidovcům, ale dlouhodobě všem vládním stranám chybí ekonomická kompetence. S ohledem na to, jak je země zadlužená, jak vláda plánuje rozpočet a aktuálně si upravuje zákon, aby se mohla zadlužit ještě víc, bude obrovská poptávka po odpovědných stranách. Po takových, které budou s rozpočtem zacházet udržitelně. Není to o tom, že dokážeme z roku na rok udělat nulový dluh, státy jsou přirozeně zadlužené, ale musí to být udržitelný stav.

Ale co investice? Rýsuje se vám cesta, jak zemi rozumně rozvíjet a zároveň nezadlužovat?

Nám se to vyplatilo na jižní Moravě. Napříč politickým spektrem tam měla vždy podporu oblast inovací a technologií. Máme tam výborné inovační centrum, které pomáhá start-upům i větším firmám v růstu, a teď za to sklízíme ovoce. Usídlují se tam velké firmy a vytvářejí si u nás vědecko-výzkumná centra. Do vědy a výzkumu se na jižní Moravě dávají – jako v jediném regionu – 3 % regionálního HDP. V tom jsme o parník před ostatními kraji a držíme se na špičce v Evropě. Nestálo nás to extrémně velké peníze, klíčová byla dlouhodobá priorita napříč politickým spektrem. V Brně a okolí jsme pro to samozřejmě měli dobré podmínky, ale myslím, že se to dá přenést na celostátní úroveň. Rád říkám, že Brno je mozkem České republiky – a Česká republika může být mozkem Evropy.

Jaká je v tomto procesu role politiků?

Mají pro to vytvořit podmínky. Neškrtat peníze ve vědě a výzkumu a umožnit, aby sem vysoce kvalifikovaní lidé ze zahraničí mohli snadno přijít a být součástí našich týmů. Těchto lidí je omezený počet a buďme rádi, když chtějí pracovat v Česku. Dá se nastavit spousta legislativních a procesních věcí, které pomohou.

Když se ohlédnete za šesti lety ve funkci hejtmana, které chvíle byly pro vás nejtěžší?

Na prvním místě určitě tornádo. Když si zpětně vybavím moment, kdy jsem dorazil do Moravské Nové Vsi těsně poté, co se to stalo, vůbec jsem nevěděl, co dělat. Říkal jsem si, jestli mám být ten, kdo tady teď bude řídit krizový štáb. Nedokázal jsem si představit, jak tím projdeme. Nakonec se to podařilo celkem dobře. Hlavně díky hasičům, policii a záchranářům. V krizích se ukázalo, že máme velké profesionály, o něž je třeba se opřít.

A další kritické chvíle?

Už jako starosta jsem si říkal, že bych nikdy nechtěl být v důležité politické roli, kdyby přišla válka. Když začala ruská invaze na Ukrajinu a vypadalo to, že se fronta bude posouvat dál, vyplývaly z toho úkoly i pro nás – hlavně postarat se o lidi, kteří přicházeli. Měl jsem z toho všeho velké obavy. Jsem rád, že se fronta neposunula, jak si Rusko na začátku představovalo, i když se tam bohužel pořád válčí.

Co vás v těch chvílích uklidňovalo či posilovalo?

Člověk je vychovaný v určitých hodnotách a má kolem sebe lidi, kteří ho ukotvují a s nimiž se může pobavit. Když přijdu z práce, mohu se opřít o rodinné zázemí a klid. Jsem rád, že se mi nikdy nestalo, že bych se ve stresových situacích hroutil. Když přijdu domů, hlava mi do jisté míry vypne.

Jak se z úspěšného starosty stane celostátní lídr?

Na obci jsem zůstal deset let. Pak jsem cítil, že se potřebuji posunout. Nemuselo to být v politice, věděl jsem jen, že znovu kandidovat na starostu nebudu a dám prostor jiným. Shodou okolností tehdy ležela na stole výzva vést kandidátku do krajských voleb. Přijal jsem ji, dopadlo to dobře a stal jsem se hejtmanem. Výzvy pak přicházely přirozeně. A teď, po prohraných sněmovních volbách, kdy je před námi kus cesty a prostor si to odpracovat, mi dávalo smysl do celostátního dění naskočit.

Jaký smysl? Mohl byste být konkrétnější?

Vždycky jsem říkal: Půjdu-li do celostátní politiky a budu-li kandidovat na předsedu, bude to hlavně proto, že se ve mně probudí jakýsi spasitelský komplex. Když cítíte – nechci říkat, že jsem jediný, ale jsem jeden z mála –, že to můžete reálně ovlivnit, mám v hlavě nastavené, že to musím udělat. Měl jsem nabídky jít do jiných projektů a lidovce opustit, ale dávalo mi smysl pomoct tradiční straně, která je hodnotově ukotvená. Řada lidí i na ulici mi říkala, že je zde pořád prostor pro hodnotovou stranu, která se jen musí zmodernizovat a přizpůsobit fungování dnešnímu tempu života. O to se teď snažíme. Nakolik se to „spasení“ podaří, ukáže čas.

Na sjezdu to vypadalo, že za vámi všichni stojí. Jak těžké ale bylo přesvědčit spolustraníky, aby na vás „vsadili“?

Mnoho lidí mě oslovovalo, abych do toho šel, už před minulým sjezdem. Tehdy jsem měl důvody to nevzít – utíkat z kraje hned po zvolení hejtmanem by byl těžko uvěřitelný příběh. S těmi myšlenkami jsem ale musel pracovat a říkat si, co bude po čase dál. Průběžně jsem se o tom bavil s lidmi a uvědomoval si, že má-li mít ten krok smysl, musí nastat změny. Základem je mít jednotný tým, ne se potkávat, dohadovat a říkat si věci bokem – na to nemáme čas. Pokud máme mít lepší výsledek, musíme zamakat a nesmíme se hádat. Postupně jsem začal uvažovat, kdo je ve straně stejná krevní skupina. Vybrali jsme tým, který uvažuje velmi podobně: sedneme si, věci řešíme rychle a v absolutní shodě. Lidé ve straně to pochopili. Připravovali jsme tedy v úzkém týmu i rebranding strany. Nechtěl jsem, aby to byla jen moje věc, ale aby s tím bylo budoucí vedení ztotožněné. To se podařilo, a proto jsme všichni dostali tak silný mandát.

V rozhovorech zmiňujete, že lidovci musí přestat vést kulturní války. Co tím přesně myslíte?

To je široký pojem. Zrovna teď podle mě jedna taková kulturní válka probíhá, a to kolem sudetoněmeckého sjezdu (rozhovor vznikl v týdnu, kdy v Brně probíhal – pozn. red.). To je přece dávno překonaná věc. V Brně se každý rok koná spousta aktivit směřujících ke smíření. Na začátku byl proti tomu odpor, ale dnes už vůbec. Lidé pochopili, že odpuštění a smíření jsou velmi důležité hodnoty. Německo ostatně udělalo spoustu vstřícných gest, a hlavně tu máme Česko-německou deklaraci, která říká, že se křivdy minulosti nemají otevírat. Máme tu politiky a strany, kteří o sobě říkají, že jsou ochránci tradičních křesťanských hodnot. Když ovšem přijde na lámání chleba a reálnou hodnotovou situaci, vyjadřují se o lidech nenávistně, rozdělují společnost a dělají to strategicky a schválně, aby získali pozornost a podporu. Ukazuje to, kdo ty křesťanské hodnoty v životě reálně má a kdo ne.

KDU-ČSL má křesťanství přímo v názvu, je tedy v DNA strany. Jak ale chcete tyto hodnoty vnášet do politiky?

Hodnoty se nemají dávat okatě na odiv. Z křesťana musí být cítit, že žije hodnotově ukotvený život, a nemusí mu přitom na krku viset viditelný kříž. V politické práci je to stejné. Nemáme mluvit o tom, že hodnoty máme, ale musí to být poznat z volebního programu, z naší práce a z každého rozhodnutí. Jako politická strana máme mít sociální cítění a pochopení pro slabší. Nemáme podporovat jen ty, jimž se v životě daří. To musí být v programu vidět a nesmíme z toho uhýbat.

Jak v tom vypětí – vedení kraje, vedení strany a její transformace – odpočíváte a jak jste s rodinou?

Začátek je drsný a na rovinu říkám, že odpočinku moc není. O víkendu jsme seděli se ženou nad kalendářem a uvědomil jsem si, jak je to pro ni náročné. Nečekal jsem, jak rychle se po sjezdu kalendář zaplní. Domluvili jsme se, že budu mít jeden pevný den v týdnu, kdy přijedu z práce relativně brzy. Chci být doma, aby si žena mohla udělat svůj program a já strávil čas se synem. To jsme si nastavili napevno, ale jinak času nazbyt není. Snažím se ale držet volný prostor v neděli. Když už musím mít o víkendu pracovní program, směřuji ho na sobotu. Jsem často zvaný na různé mše a s tím spojené aktivity, což víkendy přirozeně rozbíjí.

Zmiňujete rodinu jako důležitou kotvu. Ve vrcholné politice se přitom spousta manželství rozpadá…

Život s politikem není jednoduchý. Když byl třeba během kampaní program extrémně nabitý a cítil jsem, že je to pro ženu i pro mě neúnosné, dovedl jsem zasáhnout. Já ten čas s rodinou zkrátka potřebuji. Takže jsem občas řekl: „V pátek odpoledne jedu domů, tyto tři akce zrušte nebo mě omluvte, protože to nedávám.“ Když plánuji kalendář, snažím se v něm nechávat volná místa, kam mi nikdo nesmí nic napsat. Kalendář zkrátka musím přizpůsobit, abych ten čas měl. Je to jen na mně, do toho mi nikdo mluvit nemůže. Pokazit si to mohu jedině sám, takže musím mít v sobě určitou brzdu. Myslím, že ji mám, přesto uznávám, že je to náročné. Snímek KDU-ČSL

JAN GROLICH (* 11. června 1984 Brno) je politik, vystudoval právo na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a krátce se věnoval advokacii. Od roku 2020 je hejtmanem Jihomoravského kraje, od dubna 2026 předsedou KDU-ČSL. Mezi roky 2010 a 2020 byl starostou Velatic.