Co děláte, když „nedolujete“ z betonu lebku sv. Zdislavy?

Jsem akademická malířka a věnuji se hyperrealismu. Mou profesí je také restaurátorství, opravy plastik a maleb. Relativně nově je to i konzervátorská péče o biologické materiály, tedy kosterní pozůstatky. Vzdělávala jsem se s manželem ve Španělsku a spolupracuji s Anatomickým ústavem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Manžel (a týmový kolega) je historik a stará se o veškerou agendu. Samozřejmě také přiloží ruku k dílu, když jen ty mé dvě nestačí, což byl přesně případ se záchranou relikvie sv. Zdislavy.

K ošetřování biologického materiálu jste se dostala teprve nedávno. Jak k tomu došlo?

Národní muzeum vypsalo výběrové řízení na restaurování známé kostry plejtváka. Zjistili jsme, že v Barceloně existuje tým expertů z paleontologického oddělení tamního Národního muzea, který vyvinul zvláštní metodu, o kterou se byli ochotní podělit a proškolit nás. Naučili jsme se, jak se kosti konzervují ve speciálních lázních. Ale z našeho restaurování „velryby z Národního muzea“ nakonec sešlo. Získali jsme však dovednost a znalosti.

Odborníci z Anatomického ústavu lebku sv. Zdislavy zkoumali na začátku zimy 2024 a doporučili její ošetření. To pak svěřili vám?

V ústavu byli z té metody nadšení, osvědčila se postupně při ošetření různých kostí i tkání, včetně lidských. Navázali jsme proto užší spolupráci. Když pak zjistili, že Zdislavina lebka potřebuje urgentně péči, věděli, za kým jít. Dělali jsme to přímo v Jablonném a nemuseli jsme vzácnou a křehkou relikvii nikam převážet. Podařilo se nám ji stabilizovat a upevnit všechny vrstvy, které se uvolňovaly, a ošetřit ji. Odjížděli jsme z Jablonného spokojení v domnění, že je o relikvii na příštích sto let postaráno a už ji nikdy takhle zblízka neuvidíme.

To se bohužel nestalo.

Když pachatel relikvii ukradl, volali nám nejprve památkáři, pak policie. Nevěřili jsme vlastním uším, byli jsme z toho zelení jak sedma. Sháněli se po naší fotodokumentaci pro potřeby vyšetřování. Rozbíhalo se totiž pátrání i do zahraničí a snímky byly nutné pro Interpol. Byl to zkrátka šok. Ale oč větší nás teprve čekal!

Když policie lebku nalezla?

Ten den jsme předávali jeden zrestaurovaný obraz v Praze-Čimicích. Zákazníci nás pozvali na kávu, měli připravené pohoštění a sotva jsme si sedli, zazvonil telefon. Na druhé straně byl policista z kriminálky, že prý už lebku mají. Aha, šlo mi hlavou, bude potřeba něco znovu upevnit, opravit voskové výztuhy a podobně. Jenže on pokračoval. Krve by se v nás nedořezal, když řekl, že relikvie je zalitá v betonu. Věděli jsme, jak je křehká, nosili jsme ji v rukavičkách a pracovali s největší opatrností. Těžko jsme se srovnávali už jen s myšlenkou, jak lebku někdo vymlátil z relikviáře, popadl a jen tak odnesl. A teď volala policie, co mají s tím kbelíkem betonu dělat!

Co vám šlo hlavou?

Voda! Co s lebkou udělá ta voda! A tlak tvrdnoucího betonu. Jaké škody může napáchat s křehkými částmi relikvie. Lebka musí okamžitě ven! Řekla jsem, že hned sedáme do auta a jedeme. Jaká to byla náhoda, že jsme byli poblíž. Naši hostitelé nám zabalili pohoštění s sebou, za což jsme jim byli příštích dvacet čtyři hodin vděční, protože nám vlastně opatřili proviant. Během chvíle jsme byli u vyšetřovatelů.

S čím vás seznámili?

Dali nám vědro s betonem a lebkou uvnitř a řekli: „Je to na vás!“ Šílená zodpovědnost. Ale věděli jsme, že když to neuděláme my a hned, tak je po relikvii. Ještě jsme chvíli čekali na snímky z počítačové tomografie, které nám také předali, zabalili jsme ten blok betonu do mokrého ručníku, skočili do auta a ujížděli do ateliéru.

Dolovat osm staletí starou lebku z betonu, to asi žádný restaurátor před vámi nedělal.

Ne. Nebylo kde vypátrat nějakou zkušenost. Přijeli jsme, shodili všechno ze stolu a pustili se do práce. Záhy jsme zjistili, že beton má nesourodou kvalitu, sestává se z různé frakce plniva a podle toho byl už v této fázi tvrdnutí různě pevný. První úkol byl dostat se k temeni – postupovali jsme podle CT snímků. Vyloučili jsme vše, co by způsobovalo vibrace – bylo jasné, že to bude čistě ruční práce. Všimli jsme si, že nahoře je prasklina. Začali jsme ji tedy rozrušovat a odebírat hmotu. Viděli jsme na snímku, že prasklina je i dost hluboká, stala se pro nás takovým vodítkem. Jak jsme postupovali betonem, souběžně jsme odřezávali také plastové vědro.

Proč jste si na to nevzali nějaké elektrické nářadí?

Po předchozím restaurátorském zásahu jsme věděli, že pokud je lebka ještě vůbec celistvá, tak rozhodně nevydrží vibrace, ani jakýkoliv tlak. Vypustili jsme také dláta nebo nástroje, které by přenášely rázy. Po sérii pokusů se nám osvědčily šperkařské kleštičky s vytvrzenými čelistmi, jimiž jsme hmotu rozrušovali podél prasklin. Po devíti hodinách jsme se dostali až ke dnu toho vědra, ale lebka byla pořád ještě překrytá. Naše naděje, že budeme úspěšní, stoupala – stále byla ale doprovázená nejistotou, jestli se relikvie nakonec nerozpadne. Manžel beton doslova stříhal a drtil po malinkých kouscích a já zalitou lebku držela. Pohmatem, prostřednictvím prstů jsem neustále hlídala vibrace, protože šlo o závod s časem, kterého se nám na použití a instalaci nějakých měřicích přístrojů vůbec nedostávalo.

A to jste byli teprve v půli!

To už venku svítalo a začali zpívat ptáci. Jindy je to milé, ale pro nás to byl signál, že čas nemilosrdně ubíhá – a beton tvrdne a tvrdne. Když jsme se propracovali na dno, našli zuby, které pachatel vysypal z lahvičky, která byla vložena dovnitř lebky, otočili jsme relikvii „vzhůru nohama“ a pustili se do vnitřku. Chvíli jsme si mysleli, že to prostě nepůjde, ale betonová směs byla naštěstí velmi různé kvality. Uprostřed, v dostatečné vzdálenosti od kostní hmoty, jsme vytvořili drážku a pomalu ji rozšiřovali do stran i do hloubky, až se vnitřní hmota postupně a kontrolovaně zbortila. Měli jsme za sebou šestnáct hodin práce přerušované nanejvýš doplňováním tekutin a pojídáním chlebíčků z Čimic, které jsme se původně zdráhali přijmout, ale za něž jsme byli během noci nesmírně vděční.

Takže lebka byla venku a držela pohromadě. Do jaké míry měl vliv na takový úspěch váš předchozí restaurátorský zásah?

Zásadní. Potvrdili to i další odborníci z Anatomického ústavu. Ukázalo se, že to betonové sevření byl nechtěný a brutální způsob, jak tu španělskou metodu prověřit. Předchozím zásahem jsme totiž vytvořili separační vrstvu, která zabránila betonu přilnout ke kostní hmotě. Přitom jsme se ale tehdy snažili, aby tato vrstva zůstala prodyšná a nezadržovala uvnitř vlhkost. Voda se sice mohla dostat i dovnitř tkáně, ale už ne cement nebo nějaká chemická přísada betonu či minerály. Ta lebka byla po odloupnutí posledních vrstev téměř čistá, nemohli jsme uvěřit vlastním očím.

Jaký pocit to byl, když vám stálo na stole vědro s betonem, který uvnitř svíral lebku, a pak očištěná relikvie?

Na začátku jsme propadali beznaději a téměř nevěřili, že se to může podařit. Potom přišla kombinace úplného vyčerpání a euforie. Naše dcera, která právě v ty dny maturovala, na to kápla: je to, jako když děláte maturitu – nejdřív nejistota, pak „to musíte udělat“, následuje vyčerpání a obrovská radost.

Jenže ono ještě nebylo úplně vyhráno.

Relikvie byla de facto 48 hodin ve vodě. Museli jsme ji dezinfikovat, aby ji neohrozily rozkladné patogeny, a také na ni nějakou dobu nesmělo v souvislosti s původním ošetřením a extrémním vlhkem, jemuž byla vystavena, dopadat žádné UV záření. Zatemnili jsme ateliér a přinesli měřicí přístroje a monitorovali. Po nocích jsme ji ještě dočišťovali – bez denního světla a za jemného proudění vzduchu. I tato fáze skončila úspěchem a relikvie postupně bez úhony vyschla.

Jaká byla spolupráce s policií?

Strašně dobrá. Jsou to profesionálové každým coulem. Byli chladně konstruktivní a všechno věcně organizovali. Z bezpečnostních důvodů zachovali naprostou diskrétnost – nikdo o nás nevěděl až do chvíle, kdy jsme vystoupili při předání relikvie v jablonské bazilice.

Samotné předání bylo vlastně dalším z překvapení této kauzy.

Přišli za námi s tím, že ji doneseme k oltáři my. Tiše jsme doufali, že se z toho nějak vymluvíme, ale ukázalo se, že nám to neprojde. (směje se) Byla jsem ale v klidu, protože jsem jako restaurátorka přeci jen zvyklá nosit vzácné předměty. Pak jsme najednou stáli ve dveřích kaple a soustředili se na to kráčet pomalu a opatrně. Manžel mě jistil a dával pokyny: pozor dveře, práh, schod. V té chvíli se mi těch pár metrů jevilo jako překážková dráha. Pak jsem ji předala do rukou arcibiskupu Stanislavu Přibylovi a ten ji vyzdvihl nad hlavu – a já si uvědomila, že lidé tleskají. Měla jsem obrovskou radost, že je to všechno za námi.

BLANKA VALCHÁŘOVÁ (*1967) je akademická malířka a restaurátorka, která společně se svým manželem Michalem Velíškem zachránila lebku sv. Zdislavy. Žije ve středních Čechách a kromě vlastní umělecké práce se věnuje i restaurování uměleckých děl a kosterních pozůstatků. Loni provedli na relikvii sv. Zdislavy unikátní restaurátorský zásah, který ji pomohl zachránit, když ji v květnu letošního roku během šestnácti hodin vyprošťovali z betonu, do něhož lebku zalil muž, který ji ukradl za bílého dne z baziliky sv. Vavřince a Zdislavy v Jablonném v Podještědí.