Vaše nová spoluautorská kniha nese název: „Co je politická teologie?“ Kdybyste měl tento pojem stručně vysvětlit čtenáři, který není teologem ani nutně křesťanem, co byste mu řekl?

Je to docela nový pojem, který se objevil ve 20. století. V jiném ohledu ale popisuje cosi, o čem věděli už staří Řekové a Římané. Je to způsob, jak přemýšlet o politickém skrze náboženské a naopak. S tím se pojí velmi důležité poznání, že politické je vždy z podstaty náboženské a náboženské je vždy politické. Odporuje to domněnce, že politické a náboženské existuje ve dvou izolovaných a nezávislých sférách. Tuto představu umocnil koncept sekularizace. Je to ale falešný konstrukt. Stačí se podívat na demonstraci, politické shromáždění, prezidentskou inauguraci nebo zahájení parlamentu. To vše jsou silně ritualizované události s náboženskými prvky. Vždy je v tom něco transcendentního, nikdy to není čistě racionální či ekonomické. V jakémkoli politickém procesu vyvstává existenciální otázka: Co znamená být člověkem? Političtí teologové tedy tvrdí, že politické a náboženské nelze oddělovat. A celé to má dalekosáhlé důsledky. Tvrdit opak vede ke špatnému úsudku. Podívejte se na nekončící chyby v etnické politice, v chování Ruska, na spory mezi Pákistánem a Indií nebo Izraelem a Palestinou – všude jsou konflikty spjaté s vírou. Všechny velké politické spory ve světě mají výrazný náboženský rozměr. Přesto mnozí, a dokonce i z řad odborníků, takové spojení stále rozporují. Přitom rozhodně nežijeme v sekularizované realitě.

Co se změní, když začneme hledat politické aspekty nejen ve vládách, ale také v církvích, společenských hnutích, místních komunitách a každodenních vztazích?

Podstatné podle mého soudu je, že si člověk uvědomí, že v sázce jsou tak základní otázky, jako je sounáležitost, identita a smysl. Toho si všímá i papež Lev XIV. ve své první encyklice o AI (Magnifica humanitas). Můžeme o těchto důležitých otázkách uvažovat v čistě technokratickém smyslu. Ale to je málo, jak varuje i papež. Jaký je smysl a účel člověka? Jak spolu dobře žít? A jakou roli v tom má hrát umělá inteligence? Soustředění na kvalitu žití – to jde až poté, co si uvědomíme, že jsme součástí politiky. Politická teologie umožňuje přirozeně vložit do politických otázek také morální rozměr problémů, o nichž se mluví. Umožňuje rozvinout ctnosti a ptát se nikoli pouze po funkčním, ale po dobrém životě. Takové přístupy je třeba poctivě promýšlet a rozvádět, jinak vyhřeznou jindy a jinde a zcela nekontrolovaně, často v patologické podobě. Tomu je nejlepší se vyhnout. Děje se to často ve společnosti, kde proti sobě stojí jednotliví občané v nenávistné opozici. Racionalizace administrativy nebo maximalizace zisku musí jít zkrátka ruku v ruce se základními lidskými hodnotami a právy, jinak jsou antihumánní. Občas to z debat naopak vypadá, jako by celý svět byl jeden velký projekt sociálního inženýrství. Politická teologie umožňuje pojmenovat kontext, ve kterém vzniká konkrétní politika, analyzovat náboženství, které se do ní propíjí, a dávat do souvislostí konkrétní předkládané politické otázky.

Ve svém příspěvku do Encyklopedie teologie (univerzity) St. Andrews popisujete demokracii jako politickou formu lásky k bližnímu. Není to příliš nereálné? Jak může být demokracie projevem lásky, když ji často, a v posledních letech ještě častěji, vnímáme jako zdroj konfliktů a polarizace?

Je důležité odlišit demokracii ve dvou různých rovinách. Běžné užití pojmu „demokracie“ – nikoli historické! – si lidé spojují s politickými debatami, rozhodnutím soudů nebo politickým procesem. To nazývám demokracií jako správou státu (statecraft). Odpovídá na otázku: Jak organizujeme stát? Jaké jsou mechanismy zvolení politických činitelů? To je důležitý prvek demokracie a zahrnuje soustavu soudů i ústavu, jde ale o demokratický systém, ne o demokracii samu. Druhé pojetí spatřuje v demokracii sociální praxi. Ta je spojena s postupy řešení zásadních otázek a problémů. Je plně závislá na kvalitě a charakteru vztahů. Je nemyslitelné nežít v určité síti vztahů. Všichni jsme součástí něčeho, co se nazývá společný život (commonlife). V takové síti nevyhnutelně potkávám lidi s dost rozdílnými názory a postoji. A mám čtyři možnosti: Můžu vytvořit systém, ve kterém takového člověka buď zneškodním, nebo přesvědčím o své pravdě, nebo donutím k útěku. Všechny tři způsoby jsou napříč historií velmi časté a dnes znovu vzrůstají. Anebo můžete dělat politiku, to je čtvrtá možnost. To znamená vyjednat určitou podobu společného života, kde se střetávají různorodé představy dobra a kde existuje jakási rovnováha různých sil. To je jádro liberální demokracie a nejde to bez tolerance, zvažování, dialogu a kompromisu. Uvedu konkrétní příklad. Nějaký čas jsem žil v Severní Karolíně. Pod okny děti často hrály fotbal a pouštěly při tom hlasitou hudbu – a já jsem potřeboval pracovat. Měl jsem dvě možnosti. Zavolat policii, tedy obrátit se na stát. To ale soudržnost zrovna neposiluje a jde to proti stavění vztahů i důvěry. Nebo jsem za nimi mohl jít a vysvětlit jim, že potřebuji klid, a požádat je, aby si kopali jinde. Takový přístup je demokratickým vyjednáváním a budováním sociální praxe na lokální úrovni. Právě takto lze posilovat lásku k bližnímu. Ne donutit k útěku, ne zranit, ale pracovat na vztahu. Láska k bližnímu přece neznamená, že s druhým nutně souhlasím. Mám ho rád a respektuji ho, i když pochází odjinud, i když se chová zvláštně. Přesně to vypráví Ježíšovo podobenství o milosrdném Samaritánovi. Není to jen příběh humanitární služby, který jsme z toho udělali, ale hluboce politický příběh, v jehož středu stojí politické jednání v kritické situaci.

Zmínil jste sílu. Na fóru Veritas tady v Oxfordu jste v květnu hovořil o moci jako o schopnosti jednat a řekl jste, že moc je problematická, je-li oddělena od lásky. Jak vypadá moc, je-li spojena s láskou?

Výborná otázka. Jak jsem uvedl i na fóru, rozlišuji mezi pastorální mocí a suverénní mocí. Obě jdou najít napříč Písmem. Suverénní moc symbolizuje bojovník, král. Podstatná je síla nad někým nebo něčím. To je síla armády, policie či soudu. Je to schopnost ovládat meč, dostat, co chci, moc jednostranná. Taková moc může být projevem lásky, pokud usiluje o spravedlnost. Mnoho teologů se zabývá tím, jak jde s použitím této moci směřovat ke spravedlnosti a dbát při tom na milosrdenství. Skutečně věřím, že suverénní moc uplatňovaná s láskou je suverénní moc uplatňovaná se spravedlností a milosrdenstvím. Pastorální moc oproti tomu symbolizuje pastýř. Jde opět o starobylý obraz, který najdeme už v Sumeru, Sýrii, Egyptě i Babylonii. A samozřejmě je to častá postava v Bibli, třeba v žalmech, ale i Kristus se v Novém zákoně spojuje s pastýřem. Pastorální moc nespočívá v rozhodování o otázkách života a smrti, ale v tom, jak život dobře žít a jak přinášet život. Dobrým příkladem takové moci je (na rozdíl od suverénní moci nad něčím) snaha zbudovat agregační systém – čili mechanismus začleňování všech z daného společenství. Příklady ale najdeme i v komunální politice: Jak zajistíme, aby byly silnice v dobrém stavu? Jak zajistíme dostatek skladů pro obilí? Vždycky jde o to, přijmout takové opatření, které lidem umožní prosperovat. Když je pastorální moc napojena na lásku, skutečně vede k blahobytu lidí. Ale stejně jako suverénní moc může být i ta pastorální od lásky odstřihnuta, a pak se stává pohonem pro kontrolu nad lidmi. Může to znít kýčovitě nebo banálně, ale zkoumáme-li systémy a mechanismy, opravdu platí, že když jsou napojené na lásku, vedou k prosperitě lidí, a když láska chybí, hrozí zanedbávání občanů, nebo vyloženě jejich škození.

První anglikánská bohoslužba, které jsem se zde v Oxfordu zúčastnil, se konala v katedrále Christ Church a vy jste kázal o Kristu jako o Dobrém pastýři. Začal jste tím, že tento obraz se často idealizuje, ba sentimentalizuje, ale ve skutečnosti skrývá hluboké politické poselství o moci. Podle vás Ježíš představuje vůdčí osobnost a síla jeho vedení by se měla měřit podle míry péče o druhé. Jak to funguje v praxi?

Myslím, že je dobrým příkladem, jak svůj biskupský úřad pojímali Basil z Césareje a Řehoř z Nyssy, dva raní křesťanští teologové, známí také jako kapadočtí otcové. Hezky se v tom totiž ukazuje kristovské pojetí pastýřství. Zakládali na území pod svou správou nemocnice, zvláště první jmenovaný. Nemocnice je ztělesněním pastorální moci. Je to struktura a instituce péče. Je to místo, kde se lidé učí pečovat o druhé. Basil představuje extrémní příklad – tehdy v nemocnici léčili malomocné, kteří byli sociálně izolováni, vyloučené, velmi chudé a umírající. V nemocnici se rozvíjí prostředky pomáhající k léčbě. Ne pouze a výlučně pro bohaté, kteří si můžou péči dovolit, ale pro všechny. To je výstižná ukázka využití pastorální moci k vybudování struktury, která stojí na lásce. A bylo to vidět i na jiných institucích v dalších staletích: klinikách, školách, výchovných zařízeních… Úřad světský i duchovní se doplňovaly, potřebná je moc suverénní i pastorální. A obě mohou být vedeny s láskou.

Jak jste to myslel s tím sentimentem?

V tom mém kázání, které jste připomněl, považuji za podstatné objevit Kristovo poselství nezkreslené naším sentimentem. A netýká se to samozřejmě jen jeho podobenství o Dobrém pastýři. Ve skutečnosti je to hluboce politické sdělení o moci, o pravém vůdcovství. Hranice mezi dobrým a mizerným vůdcem totiž spočívá právě v lásce. Nebo jinak – mezi tím, jestli o svěřené pečujeme, nebo nepečujeme. Pravý vůdce zná své svěřence jménem, spíše než na hrubou sílu vsází na vztah a jeho kultivaci. Dobrý pastýř shromažďuje, nerozptyluje.

A křesťané? Jakou v tom mají hrát roli?

Už jsem to předeslal. Nejenže věřící sami mají rozlišovat, jestli mají vlohy pro takové vůdcovství, ale všichni křesťané mají ohromně důvtipnou výbavu do života ve společnosti. Jen se ji musí naučit plně realizovat. Žít s vědomím širšího kontextu, starat se nejen o své sousedství, ale uvědomovat si dopady politiky i klimatických změn. Rozvíjet zdravé podoby suverénní i pastorální moci. Přispívat ke kultuře péče a vyživování vztahů, ne nálepkování a vylučování.

LUKE BRETHERTON je britský anglikánský duchovní a teolog zastávající prestižní post královského profesora (Regius Professor) morální a pastorální teologie na Oxfordské univerzitě. Je také kanovníkem na Christ Church, jedné z nejslavnějších univerzitních kolejí, která je zároveň sídelní katedrálou oxfordské diecéze, a ředitelem McDonald Centre for Theology, Ethics, and Public Life. Zabývá se především politickou teologií, křesťanskou etikou a vztahem křesťanství, demokracie a veřejného života.