Jak byste stručně charakterizoval odkaz papeže Františka?

Řekl bych, že to byl skutečný začátek globální katolické církve způsobem, jaký jsme nikdy předtím neviděli, protože František byl prvním papežem, který nepocházel z Evropy nebo ze Středomoří – i když kořeny jeho rodiny byly italské. Ale jeho formace a způsob myšlení, jeho svět byl velmi latinskoamerický. To vše – a také skutečnost, že byl prvním jezuitským papežem – bylo něco nečekaného. Takže si myslím, že jeho pontifikát byl silně ve znamení globální církve, ale také globálního světa – v důrazu na jednu lidskou rodinu. Například jeho cesty do Asie (do zemí, jako je Mongolsko, kde by si ani nepomysleli, že je navštíví papež) jsou pro mě klíčovou optikou k výkladu Františkova pontifikátu. A především: byl to někdo, kdo viděl Evropu jako jeden z kontinentů, ne nutně centrum.

Znamenal tedy jeho pontifikát při pohledu na jeho předchůdce Benedikta XVI. a Jana Pavla II. významnou změnu?

Františka odlišovalo už to, že byl prvním papežem po Druhém vatikánském koncilu, který se ho neúčastnil. K církevním otázkám měl přístup spíše zkušenostní a méně intelektuální, méně systematický. Jeho dva předchůdci byli akademici. On byl od tohoto světa vzdálen. A jeho způsob implementace koncilu se více zakládal na určitých dokumentech (např. konstituce Gaudium et spes o církvi v dnešním světě) nebo klíčových otázkách a mnohem méně na Písmu, systematické teologii.

Vaše kniha o Františkovi se jmenuje Hraniční pontifikát – Na cestě ke globálnímu katolictví. Mohl byste to přiblížit?

Název pro „hraniční“ pontifikát (kniha v originále The Liminal Papacy of Pope Francisz, 2020) vychází z latinského limen, znamenajícího hranici, ale i práh, který může být různě překračován. Tak vnímám Františkův pontifikát – jako na prahu jiného způsobu bytí církve v dialogu s globálním světem. Když vezmeme jeho předchůdce, obzvláště Benedikta XVI., byla pro ně přirozeným domovem církve Evropa, evropská kultura a historie, Atény a Řím. A také střední Evropa, habsburská oblast. František se mnohem více zaměřoval na jiný horizont, jímž byla Asie, globální Jih – a to jak zeměpisně, tak sociálně. Věnoval se těm, kdo jsou od církve vzdálení, na periferii. Jako římský biskup se mnohem více zajímal, co se dělo v Římě jako takovém, dále od Vatikánu, než o dění uvnitř Vatikánu. Zároveň měl i František své hranice. Například v celé debatě o svěcení žen zůstal na straně tradičního světa. Takže jeho pontifikát vidím jako moment přechodu, jasného otevření některých otázek, ale také toho, že některé věci nechával být a směroval náš pohled jinam.

Ve své knize zmiňujete, že podle papeže Františka záleží více na čase než na prostoru. Jak byste to vysvětlil?

Bylo pro něj důležité, jak sám říkal, otevírat procesy změny. Takže věřil v metodu tvoření – zahájit tvůrčí chaos. To není pro papeže obvyklé, jeho úřad je pokládán spíše za místo, kde se věci drží pod kontrolou. Na rozdíl od toho měl František pocit, že čas nás tlačí k řešení určitých věcí, které neřešíme, dokud se soustředíme na kontrolu své jurisdikce, kulturní dominanci atd.

Nedávno jste v časopise Commonweal napsal, že papež Lev XIV. vykazuje známky odklonu od Františka. Co máte na mysli?

Papež František toužil oslovovat periferie církve, mluvit s laiky, se ženami atd., ale co se týče správy Vatikánu, byl velmi vertikální, monarchistický. Zatímco jezuité jsou zaměřeni individuálně, papež Lev XIV. je augustinián, člen řádu, kde si cení komunity a spolupráce. Takže jeho představa o vládnutí je více kolegiální. František byl velmi odvážný v otevírání se synodalitě, ale bez kolegiality. To byl jeden z jeho paradoxů. Lev XIV. byl zvolen také proto, že kardinálové viděli jistá omezení velmi monarchistického řízení Vatikánu. Vidíme to už během prvních sedmi měsíců Lvova pontifikátu. Například jeho oznámení, že bude svolávat konzistoř každý rok, že bude úžeji spolupracovat s kardinály, je velmi důležité. Je to něco, co František skoro nikdy nedělal. Příliš si toho nevážil i proto, že kolegium kardinálů je skutečně středověká instituce, takže je třeba s ní pracovat určitým způsobem. Zde by papež Lev nicméně mohl skutečně navazovat na Františkovu vizi jiného stylu řízení církve. Kolegium kardinálů je teď velké. Zahrnete-li i nevolitele (nad 80 let – pozn. red.), je to skoro 250 členů. Bývalo to jen několik desítek kardinálů, většinou Italů. Teď je to v jistém smyslu světový parlament, který se dokáže shromáždit mnohem snadněji než synoda. Je to nástroj, který papež může snáze využívat. Hodně to vypovídá o tom, jak chce vládnout.

A co okřídlené rčení, že „papežové přicházejí a odcházejí, ale kurie zůstává“?

To je pravda. Papež Lev to úsloví použil a je to něco, co uznává. Navíc ona někdy znevažovaná římská kurie může nyní tvrdit, že jeden z ní byl zvolen papežem (ještě jako kardinál Prevost totiž vedl Dikasterium pro biskupy). Zatímco po konkláve roku 2013 byla kurie obviňována ze všeho, co se pokazilo. Lev je církevní právník – to je zajímavé právě v této době, kdy při pohledu na jeho rodné Spojené státy vidíme, že právo nic neznamená.

Ještě se vraťme k Františkovi. Jeho pontifikát bude podle vás pokládán za zásadní moment dějin církve. Proč?

Protože byl papežem, který otevřel diskusi o synodalitě, což bylo do té doby něco, o čem slyšelo jen pár teologů a hrst kardinálů. A otevřel tu diskusi způsobem, který nese řadu důsledků pro práci papeže, ale i biskupů v diecézi a pro fungování farností. Skutečně to má potenciál změnit, jak celá církev funguje, neboť církev už nemůže počítat s tolika kněžími jako dříve. František pochopil, že určitý model řízení církve už není místy udržitelný. Já nyní žiju v Irsku, kde se během pouhých dvou dekád systém proměnil. František pochopil, že některé věci už nejde popírat, ignorovat. Měl i odvahu prolomit některá tabu, například u LGBTQ komunity. Když to udělal, byl to pro některé lidi šok. Skutečně tedy lze mluvit o době „před“ a „po“.

A nesouvisí to také s tím, že s Františkem se důrazy posunuly nejen geograficky, ale i tematicky?

Jistě. Během jeho pontifikátu jsem žil v USA. Pro mnoho Američanů, katolíků i nekatolíků, byl šokem Františkův přístup, kdy jasně rozlišoval mezi tím, co je křesťanská a co měšťácká morálka střední třídy. Pro mnoho Američanů je to jedno a totéž. Ale pro Františka ne, ba mohou být v rozporu. Nauka se nezměnila (v případě potratů apod.), důraz však ano – například u trestu smrti, kde František změnil text Katechismu (par. 2267), nebo stran životního prostředí, což je pro mnoho katolíků něco, o čem by církev mluvit neměla. Současně se tím dalo najevo, že církev bere vážně vědu a má o ni zájem. Měli bychom se vyjadřovat ke všemu, nebo bychom neměli mluvit o věcech, které od nás znějí méně věrohodně než od jiných? Je tu tedy něco jako „Františkův efekt“.

Ve své knize porovnáváte Františka a Jana XXIII. Čím se podobají?

Jsou si podobni tím, že dospěli k papežství po velmi nejisté kariéře provázené řadou incidentů s nadřízenými, s kurií. Oba strávili mnoho let daleko od centra. Budoucí papež Jan v Bulharsku a Turecku, František zase v Córdobě, což ani není Buenos Aires, takže lze mluvit o okraji. Tato léta však pro ně představovala dobu hlubokého duchovního objevování sebe sama, církve a světa. A konečně – oba byli zvoleni, aby toho moc nedělali, aby se spíše starali o všední chod církve. Namísto toho se stali muži transformace. To je další paralela.

Jan XXIII. svolal Druhý vatikánský koncil, František zase světovou synodu.

Opravdu změnil způsob konání synod. Poprvé jsme tu měli řádné účastníky mimo episkopát, včetně laiků a žen. To bylo od papeže Františka velmi odvážné. Je to jedna z věcí, u nichž nevíme, zda zůstanou – jestli synoda 2028 bude také s ne-biskupy. Našli bychom ovšem některé kardinály a biskupy, pro něž synoda reálně nic neznamená, nebo ještě hůř: je pro ně jen liberálním spiknutím apod. Ať tak, či onak, promítne se to do budoucnosti církve. Nelze říci: „Byla to jen taková legrace a teď se vrátíme k tomu, jak to bylo.“ Myslím, že není cesty zpět k anti-synodální církvi.

Byl Františkův pontifikát spíše sjednocující, nebo rozdělující?

Byl jistě sjednocující pro ty, kdo jsou církvi vzdálení nebo kdo se cítili být na okraji. To bylo skutečně důležité, protože církev po Františkovi už není vnímána jako instituce, která se zabývá jen pár morálními otázkami. Dokument o lidském bratrství (encykliku Fratelli tutti) pak považovali za rozdělující ti, kdo si mysleli, že po Janu Pavlu II. a Benediktu XVI. neexistuje žádný jiný způsob pohledu na církev než ten jejich. Nebo si mysleli, že vše od papeže by mělo být jen variací na témata Jana Pavla II. To vycházelo zvláště z amerických kruhů. Viděli papeže Františka jako rozdělující postavu a sotva pár týdnů po jeho zvolení pracovali na vytváření takového obrazu. Už v létě 2013 někteří důležití preláti a vlivné katolické hlasy v USA říkali: „Tento papež není dobrý pro konzervativce.“ Viděli, že přináší něco jiného, než chtěli, a tak byl pokládán za rozdělujícího.

Proč tato kritika šla především z USA?

Protože tam od 80. a 90. let existuje jakási mutace konzervativního katolicismu, který se nechává stále více ovlivňovat americkým protestantismem, tamním kapitalismem volného trhu, a dokonce nacionalistickými myšlenkami. Existuje tam idea, že skutečný katolicismus je právě ten americký. Viděli jsme to v posledních deseti letech s Donaldem Trumpem a jeho politickou instrumentalizací katolicismu pro stranické účely, nyní dokonce i pro nacionalistické účely. Jsou to sice menšinové hlasy, ale dobře organizované; a mohou přivést do Bílého domu někoho, jako je viceprezident J. D. Vance. Pontifikát papeže Františka se kryje právě se vzestupem trumpismu. Katolíci nyní tvoří v USA největší samostatnou církev, a to církev velmi vlivnou. Máme teď amerického papeže a bude zajímavé, jak bude tuto situaci řešit.

Registrujete už teď změnu či posun?

Papež Lev XIV. si ponechal první tři měsíce na pozorování. A pak koncem září začal říkat o americké situaci věci docela jasně, aniž ovšem zmiňoval Trumpa nebo J. D. Vance jménem. Zvláště na dotazy amerických novinářů odpovídal tak, že se od papeže Františka příliš neodchyloval. Ale říkal to v angličtině, mluvil jako Američan k Američanům. On ví, že katolická církev je v USA terčem útoků, protože se hodně spoléhá na pastorační práci zahraničních duchovních a řeholníků, kteří musejí mít víza, a že vláda může najít způsob, jak jim ztížit život. Je to část velmi komplikovaného obrazu – určité věci nemůže říci papež a musí je přenechat americkým biskupům. Ovšem co se dnes děje ve Spojených státech, přímo ovlivňuje svobodu katolíků, kněží i biskupů mluvit otevřeně. V americké historii myslím ještě nikdy nic takového nenastalo. 

Prof. MASSIMO FAGGIOLI (*1970) je italský teolog, uznávaný vatikanolog, církevní historik a akademik, který se dlouhodobě věnuje dějinám katolické církve a proměnám papežství. Doktorát v oboru náboženských studií získal roku 2002 na univerzitě v Turíně. Dvě desetiletí působil na prestižních univerzitách v USA, naposledy jako profesor teologie na Villanova University v Pensylvánii. Nyní vyučuje na dublinské Trinity College, kde působí v rámci projektu zaměřeného na studium náboženství a mírová studia.