Lupa
Obsah Obsah
Archiv
Portál
Srpen 2026
Červenec 2026
Červen 2026
Květen 2026
Duben 2026
Březen 2026
Únor 2026
Leden 2026
Prosinec 2025
Listopad 2025
Říjen 2025
Září 2025
Srpen 2025
Červenec 2025
Červen 2025
Květen 2025
Duben 2025
Březen 2025
Únor 2025
Leden 2025
Prosinec 2024
Listopad 2024
Říjen 2024
Září 2024
Srpen 2024
Červenec 2024
Červen 2024
Květen 2024
Duben 2024
Březen 2024
Únor 2024
Leden 2024
Prosinec 2023
Listopad 2023
Říjen 2023
Září 2023
Srpen 2023
Červenec 2023
Červen 2023
Květen 2023
Duben 2023
Březen 2023
Únor 2023
Leden 2023
Prosinec 2022
Listopad 2022
Říjen 2022
Září 2022
Srpen 2022
Červenec 2022
Červen 2022
Květen 2022
Duben 2022
Březen 2022
Únor 2022
Leden 2022
Prosinec 2021
Listopad 2021
Říjen 2021
Září 2021
Srpen 2021
Červenec 2021
Červen 2021
Církev.cz Zprávy Logo Duchovní péče Katolický týdeník E-shop Česká biskupská konference

Obsah:

Rozhovor|Architektura jako odraz duše

Obsah:

Úvod Rozhovor

Architektura jako odraz duše

11. 8. 2026

Tisk

Spirituální teolog PETR MUCHA, který rád rozjímá pod vznosnou klenbou gotického chrámu i v dynamickém interiéru barokního kostela, připomíná, jak hluboce nás může ovlivnit sakrální prostor, když se mu otevřeme.

Vyučujete na vysokých školách v Česku i ve světě, působíte jako pastorační spolupracovník v pražské akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora a vedete kurzy v karmelitánském klášteře Fortna na Hradčanském náměstí. V poslední době se na Fortně – kde vás potkávám nejčastěji – intenzivně věnujete vztahu spirituality a architektury. Proč vás toto téma zaujalo?

Architekturou jsem byl fascinován odmalička – zejména tou sakrální. Už v útlém mládí jsem sledoval, jak různé slohy – od strohé románské linie přes barokní dramatičnost až po modernu – mluví vlastním vizuálním jazykem a ztělesňují různé hodnoty. Uchopení tohoto tématu se dále proměňovalo s rozvojem mého duchovního života a teologického vzdělání. Stále více jsem vnímal, jak mě různé architektonické formy a místa ovlivňují v mé osobní víře. A coby teolog jsem si začal klást otázky, jak se to děje a jak to lze vědomě využít na cestě duchovního růstu. Sakrální architektura přece nevznikala jen jako dekorativní prostředek! Zrodila se především jako vyjádření duchovní zkušenosti a specifického poselství jejích tvůrců. Duchovní architektonická místa se navíc stávají prostorem kontemplace a Boží přítomnosti v modlitbách všech, kdo sem po generace přicházejí.

Jak toto téma pojímáte ve vysokoškolském prostředí a jak při kurzech na Fortně?

V univerzitní pedagogické činnosti se dlouhodobě věnuji otázkám, jak křesťanská spiritualita – a její konkrétní proudy v dějinách – formovala politické a kulturní fenomény své doby. Se studenty zkoumáme i způsoby, jak se duchovní myšlenky a hodnoty obtiskly do různých podob architektury. Stále více jsem si přitom uvědomoval, jak mocným nástrojem architektura v duchovním životě je a že ji lze na cestě víry cíleně využívat. Proto jsme nedávno s mou ženou Adélou na Fortně připravili seminář, který měl podobu několika krátkých, většinou jednodenních duchovních cvičení. Nešlo nám o dějiny umění ani o čistou teorii. Snažili jsme se – a doufejme, že v tom budeme pokračovat – číst jazyk architektury, vnímat jej jako duchovní poselství, jako „slovo Boží pro mě“. Podobně jako jindy rozjímáme nad úryvky z Bible, můžeme totiž duchovně reflektovat konkrétní architektonické prvky a ptát se, co nám skrze ně chce Bůh říct.

Jak takové rozjímání nad architekturou konkrétně vypadá?

V křesťanské tradici je známá metoda lectio divina. Pracuje s duchovním textem, zpravidla s biblickou pasáží a vnímá ji jako živé Boží slovo. Existuje však i analogický přístup, tzv. visio divina. Člověk se například vystaví kráse architektonického prvku, který jej osloví, a nechá k sobě skrze něj mluvit Božího Ducha. Vždyť Duch nám může jazykem architektury říct ledacos o nás samých! Povzbudit nás, inspirovat v modlitbě, dotknout se něčeho podstatného v hlubinách našeho nitra, či nám dokonce pomoci na cestě uzdravení duše. Abychom ho však zachytili, je třeba se učit naslouchat – vložit celý proces do postoje kontemplativního vnímání.

Zmínil jste se o tom, že architektonická místa se stávají prostorem kontemplace, a teď upozorňujete na kontemplativní postoj. Můžete tento typ zakoušení reality stručně osvětlit?

Kontemplativní přístup ke skutečnosti jde za hranice našeho běžného vnímání. Zatímco v každodenním životě máme tendenci všechno neustále analyzovat, „škatulkovat“ a hodnotit, kontemplace nás uschopňuje pronikat k podstatě věcí skrze prosté tiché spočinutí v přítomném okamžiku. Tento postoj úzce souvisí s kontemplativní modlitbou, pro kterou je klíčové především tiché naslouchání, v němž se člověk učí vnímat Boží přítomnost a její působení. Právě proto naše rozjímání nad architekturou vkládáme do tiché kontemplativní modlitby.

Vzpomínáte si na „architektonický“ zážitek, který se vás výrazně dotkl?

Před mnoha lety jsem vešel do jednoho románského kláštera ve Francii, dávno sekularizovaného. To místo mě uchvátilo. Přestože už nebylo oživeno mnišskou komunitou, otevřelo ve mně nový prostor, v němž jsem prožil hluboké souznění s něčím přesahujícím. Cítil jsem, jak robustnost a stabilita, ale zároveň prostota a jednoduchost románského jazyka ve mně posilují touhu po hlubším usebrání a kontemplaci. Dodnes mě vzpomínka na tento zážitek ukotvuje ve vnitřní modlitbě. Nebo jsme si onehdy, v rámci duchovních cvičení, měli na pražské gotické katedrále vybrat chrlič, který by symbolicky odpovídal našim neřestem a temným stránkám. A stejně jako jsou chrliče součástí božské stavby katedrály a slouží dobrému účelu, měli jsme i my příležitost přijmout, integrovat a odevzdat své stíny tak, aby je Boží milost mohla proměnit v užitečné dary. Bylo to velice silné.

To můžu potvrdit, na vašem kurzu jsem rozjímání nad chrliči zažila a dodnes si tu zkušenost nesu v sobě, i když je to už pár měsíců. Myslím, že majestátnost svatovítského chrámu už nikdy nebudu vnímat bez těchto kamenných „stvůr“, které vypadají jako podivné zvířecí bytosti…

Ano, gotické chrliče jsou opravdu pozoruhodné! Nejsou to krásná stvoření, ale přitom plní zásadní praktickou funkci: odvádí dešťovou vodu ze střech dále od zdí, aby je chránily před vlhkostí a erozí. Tento fakt odkazuje na jednu hlubokou duchovní a teologickou skutečnost. I naši vnitřní démoni, neřesti a stíny představují potenciál dobra. Můžeme v nich tušit schopnosti a možnosti, které se nějak zvrhly, „splašily“. Lze je vnímat jako „zdivočelé“ dary, které nemáme potlačovat. Spíše je smíme nechat proměnit Boží silou, aby se staly nástroji k dobru. Nestřídmost se tak může proměnit ve štědrost, hněvivost ve spravedlivou horlivost a podobně. I to nás učí gotická katedrála!

Na která další místa rád vzpomínáte?

Před třemi lety jsem na Sicílii v bazilice Madonna delle Lacrime, která je pro mnohé kontroverzní svým moderním brutalistickým stylem, znovu prožil zásadní skutečnost křesťanské víry a duchovního života… Kónický tvar chrámu a hra světel jako by odkazovaly na božský dar milosti sestupující shůry na každou lidskou bytost bez výjimky. Člověk se jí může otevřít, pasivně vydat – a nechat se obdarovat a proměnit. Dlouho se mi nedařilo naladit na estetiku baroka. Ve srovnání s prostotou románského slohu, vznešeností gotiky, ale i hravostí renesance mi baroko připadalo přehnané, až nabubřelé. Trvalo mi nějaký čas, než jsem začal vnímat jeho polyfonní charakter – to, jak k divákovi promlouvá propojením mnoha paralelních uměleckých forem. Až když jsem se naučil tento působivý jazyk lépe číst, několikrát jsem hluboce zakusil pozvání a povzbuzení k vnitřnímu postoji modlitby chvály. Stojíte-li třeba pod kupolí chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně v Praze a vzhlédnete, můžete pocítit povznesení, které je symbolicky vyjádřeno iluzivní malbou otevřeného nebe a Boží slávy ve společenství oslavené církve. Když jsem se do této skutečnosti vícekrát ponořil, prožil jsem až terapeutický dotek, například ve chvílích krizí v oblasti smyslu a naděje. Podobný prožitek může zprostředkovat chrám Sant’Ignazio v Římě, který sloužil řadě barokních kostelů jako architektonická předloha.

Na duchovních cvičeních často připomínáte, že my sami jsme vlastně Boží chrám. To bývají působivé, vzácné okamžiky. Zvlášť když přednášky a výlety k památkám prokládáte chvílemi tichého spočinutí a meditace, při níž si tento fakt zpřítomňujeme.

Je to fascinující. Každý člověk je chrám Ducha Svatého, jak říká apoštol Pavel v prvním listě Korintským. Když rozjímáme nad sakrální architekturou, třeba nad konkrétním kostelem, může se nám tato stavba propojit s námi samými, stát se zrcadlem naší duše. V rámci cvičení se to snažíme zdůrazňovat – a v meditaci se učíme uvědomovat si své tělo jako prostor chrámu, v němž lze zakoušet Boží přítomnost. To nám pak pomáhá být vnímavější k vnuknutím a podnětům Ducha Svatého přes rozjímanou architekturu.

Je možné něco z toho, o čem tu mluvíme, prožívat i v „architektuře všedního dne“?

Ano, pokud začneme být vnímavější, nemůžeme si nevšimnout, jak moc na nás psycho-spirituálně působí prostředí našeho života. Nemusíme zůstat jen u sakrálních staveb. Žijeme v zemi nesmírně esteticky obdarované. Zdědili jsme po předcích krásnou architekturu, ať už tu v pravém slova smyslu, nebo tu „přírodní“. Záleží jen na nás, v jakém stavu ji udržujeme a nakolik jí dovolíme nás kultivovat. I v běžném životě můžeme být oslovováni a formováni podněty Ducha skrze náš nejbližší prostor. Jsme-li takzvaně na příjmu, obyčejné otevřené okno v domě nás pobídne k větší otevřenosti vůči druhým nebo nás hezký skleněný prvek povzbudí k transparentnosti. Duch na nás promluví v geometrické harmonii neoklasicistního činžáku nebo nás potěší hravostí secesní fasády, jichž jsou naše města plná. Duch Svatý často hovoří jazykem detailů, takže nás třeba osloví prosté vchodové dveře nebo pouhá klika. Kolik inspirativních prvků ve veřejném prostoru máme! Rozhodně ne jen ty náboženské – kapličky a sochy. Pak je tu ještě jedna důležitá skutečnost: více na nás svou estetikou působí místa, která jsou nabitá duchovní energií modlitby a kontemplace. Místa, na nichž se lidé po generace modlí. Jako třeba na Fortně. Pokud tam člověk dostatečně dlouho pobyde v postoji otevřenosti a vnímavosti, nemůže odejít stejný…

PETR MUCHA (*1968) je vysokoškolský pedagog a spirituální teolog. Vedle akademické činnosti na několika univerzitách působí jako pastorační spolupracovník v Akademické farnosti Praha a vede kurzy a duchovní cvičení v klášteře Fortna na Hradčanech. Vystudoval teologii a společenské vědy v Česku, Rakousku a Kanadě. Ve své akademické i pastorační praxi se věnuje křesťanské spiritualitě a jejímu vztahu ke kultuře, architektuře a dějinám společnosti.

Zpět na úvodní stranu