K týmu pomerančů se každoročně přidávám i já. Oranžový dres jsem letos oblékl už posedmé. Přestože jsem si na to (poprvé) musel brát dovolenou, vůbec jsem neuvažoval, že bych se nezúčastnil.

Ze služby nás pomerančů těží především rodiče, jejichž děti hlídáme. Letos jsme jich měli na starost devět set. Je to tedy, jak se říká, win-win: rodiče se mohou nerušeně účastnit programu konference, protože vědí, že o děti bude postaráno, a pomeranči zase vědí, že na zážitky se svěřenými dětmi a svými vrstevníky spolupomeranči budou ještě dlouho vzpomínat.

Z vlastní zkušenosti vím, že za tuto službu dostávám mnohem víc než jen dobrý pocit. Únavu dospím, fyzické síly doplním později, ale odvážím si silné momenty a jedinečnou atmosféru. Baterie spánku je po týdnu sice na dně a já „melu z posledního“, moje nádrž zážitků, radosti a odhodlání šířit dál radost, kterou jsem načerpal, je ale plná po okraj. Tento stav zažívám každý rok, stejně jako letos.

Nejsem rodič, tedy aspoň zatím, a proto je pro mě fascinující vidět, jak v dítěti klíčí a postupně roste semínko víry. „Prosíme tě za mír ve světě, abys dával lidem do srdcí lásku, protože láska je nejmocnější,“ překvapila mě už před lety spontánní prosba sedmiletého kluka. Je pro mě úžasné vidět, jak hluboké myšlenky dokážou děti mít, jak upřímně se mohou modlit. Vím také, že když se mi dítko na skupince svěří, nesmím jeho důvěru zklamat. Problémy, které zrovna řeší, musím jako pomeranč brát vážně. Bývá mi až smutno, když slyším, jaké těžkosti si v sobě někdy nesou. Každý nevyrůstá v růžovém sadu nebo bezpečném skleníku. I ti malí človíčci mohou řešit velké těžkosti a dětský program na konferenci Charis je třeba jediným místem, kde je mohou sdílet.

Pro své svěřence jsem spíše v roli staršího sourozence než rodiče, i proto ke mně mají důvěru. Na druhé straně platí, že jsem pro ně určitým vzorem, což je zavazující i krásné zároveň. Roli dobrovolníka to najednou katapultuje o mnoho úrovní výše. Už není pouhý pořadatel, stává se pro dítě třeba vzorem ve víře. Už jen tím, že ukazuje, že být radostným mladým člověkem a současně křesťanem je normální a nijak to nejde proti sobě. Není tedy malých rolí, každý pomeranč hraje pro svou skupinku svěřenců hlavního hrdinu.

Motto letošní konference Charis: „Především chraň své srdce…“ nám na dětské konferenci ztvárňovala každodenní scénka o průběhu rekonstrukce starého a nefunkčního domu. Ten podle mého výkladu znázorňoval naše srdce, život a snad i naši církev. „Víš, ta rekonstrukce, to je projekt na celý život,“ zaznělo poslední den z pódia. A to je i věta, kterou si z konference odnáším. Přednášku jsem neslyšel ani jednu, můžu si je pustit zpětně v záznamu. Bez ohledu na to jsem ale pochopil, že chránit své srdce je životní výzva. A naučily mě to právě děti. Ostatně sám Ježíš nás vybízí, abychom byli jako ony, chceme-li vejít do Božího království.

Dát svůj čas a energii druhým nemusí někomu dávat smysl. Ten, kdo dává, však dostává mnohem víc. Já jsem nazpět dostal tolik, že se to ani nevejde do slov. Tak funguje dobrovolnictví. I ostatní pomeranči, kteří se loučili slovy „tak zase za rok“, jsou toho důkazem. Pomerančová šťáva je silné palivo do života.

Autor je spolupracovník redakce a olomouckého arcibiskupství.