Už titul Křesťany lvům odkazuje k osudu prvních křesťanů. Proč jste zvolila tento explicitní název?

Při četbě vzpomínek kněží vězněných v nacistických koncentračních táborech mě zaujala podobnost jejich osudů s pronásledováním prvních křesťanů – také oni čelili brutálnímu násilí a snahám zlomit jejich víru. Přesun do ilegality a tajně slavené mše svaté v Dachau v mnohém připomínaly život rané církve v katakombách. Právě tato historická paralela napříč staletími mě inspirovala k volbě názvu, který má připomenout nejen opakující se pronásledování, ale především odvahu těch, kdo mu dokázali čelit.

A podobně jako u římských císařů, i u nacistů bylo jedním z motorů krutosti vůči křesťanům jejich (novo)pohanství… Vaše kniha zachycuje nejen každodenní hrdinství kněží, ale i možnosti pastorace v Dachau. Jak konkrétně tedy mohli působit v tak extrémních podmínkách?

Po celou dobu existence koncentračních táborů byla pastorace mezi spoluvězni kněžím přísně zakázána a tvrdě trestána. Možnosti byly krajně omezené, přestože Dachau byl jediný tábor, který měl od roku 1941 sakrální prostor určený pro kněze – kapli na bloku č. 26. V té době zde bylo internováno přibližně tisíc duchovních. Po půlroce ovšem byl těm, kdo se odmítli přihlásit k německé národnosti, vstup do kaple zakázán, čímž ztratili přístup k eucharistii. Po zařazení do pracovních skupin však získali příležitost navázat kontakt s ostatními vězni – mohli tak začít tajně udílet svátost nemocných, vyslechnout zpověď či přinášet duchovní útěchu v těžkých chvílích. Když po několika měsících nastoupili do práce i zbylí němečtí duchovní (poté, co ztratili výhody původně dojednané pro německé vězně s Vatikánem), otevřela se znovu možnost tajného přístupu k eucharistii a rozšířila se její distribuce mezi potřebné. Pozoruhodné je zjištění, že při roznášení eucharistie pomáhali vězni napříč konfesemi i politickým spektrem, kteří měli jinak omezený přístup do táborové nemocnice, vězení či na tyfové bloky. Docházelo tak i k situacím, kdy Tělo Páně tajně roznášel komunista nebo je laik přinášel francouzskému biskupovi ležícímu v táborové nemocnici.

Líčíte i vzájemné konfl ikty mezi duchovními, projevy lidské slabosti a selhání. Z čeho pramenily? Můžete být konkrétní?

V extrémních podmínkách koncentračních táborů se nedalo dlouhodobě nic předstírat. Brzy se ukázalo, kdo kým skutečně je a na jakých základech stojí jeho víra. Do tří přeplněných kněžských bloků byli soustředěni duchovní různého věku, vzdělání, zkušeností i povah. Někteří své slabosti nedokázali potlačit nebo se jimi ani netajili. Takovým byl například P. Josef Plojhar (1902–1981, pozdější kolaborantský předseda Československé strany lidové, ministr zdravotnictví a vůdce prorežimních organizací Celostátní výbor katolického duchovenstva a Mírové hnutí katolického duchovenstva – pozn. red.). Na rozdíl od jiných českých kněží byl přidělen na německý blok č. 26, a měl tedy možnost denně se účastnit mše svaté – místo toho ale budil velké pochybnosti svou vlažností ve víře. K němu směřovala výtka komunistického kápa: „Chtějí být kněžími, a sami nechodí do kostela!“ V táboře pro něj neexistovala povinnost modlit se breviář a jeho „modlitební knihou“ se staly noviny. Přesto v závěru války, když v Dachau zuřila epidemie tyfu, s velkým osobním rizikem denně přenášel jídlo a léky na tyfové bloky. Život zkrátka není černobílý. Je však důležité zdůraznit, že tito „vlažní“ kněží představovali spíše výjimku. Oproti nim vynikli duchovní vysoce ušlechtilí, vzdělaní, a přitom skromní se všemi ctnostmi svatosti, kteří se navzdory hrozbě krutých trestů věnovali tajné pastoraci. Jejich život a jednání vzbuzovaly v táboře plném násilí všeobecnou úctu.

V knize se zabýváte také postoji papežů Pia XI. a Pia XII. k nacismu. Co nového se dozvídáme v kontextu zpřístupnění vatikánských archivů?

Postoj obou papežů je klíčový k pochopení vztahu mezi křesťanstvím a nacismem. Už encyklika Pia XI. Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z roku 1937 otevřeně označila nacismus za ideologii neslučitelnou s křesťanskou vírou a za hrozbu pro celou civilizaci – a to v době, kdy světové velmoci prosazovaly politiku „usmiřování“ agresora. Často bývá kritizován podpis Říšského konkordátu (1933), přičemž se zapomíná, že k němu došlo za pontifikátu téhož Pia XI. (v papežském úřadu byl 1922–1939 – pozn. red.). Odsudek pak bývá přenášen na státního sekretáře Eugenia Pacelliho, budoucího papeže Pia XII. (v úřadu 1939–1958 – pozn. red.). Zapomíná se, že právě on se významně podílel na vzniku zmíněné encykliky. Říšský konkordát měl přitom sloužit jako ochranný štít pro německé katolíky a později se stal důležitým vyjednávacím nástrojem ve prospěch vězněných duchovních v Dachau. Z archivů se dozvídáme, jaké informace měl Vatikán o uvězněných kněžích a jaké diplomatické kroky podnikal k ulehčení jejich osudu.

Dá se podle vašich zjištění říct, že strašná zkušenost z Dachau přinesla církvi do budoucna i něco důležitého – něco, na čem mohla dál stavět svou misi?

Navzdory nesmírnému utrpení dala tato zkušenost církvi impulzy, které se ukázaly jako zásadní pro poválečné směřování: důraz na její jednotu, apoštolát, otevřenost k ekumenismu i zápas za lidskou důstojnost. V českém prostředí se zkušenost nacistického věznění a ilegální pastorace v Dachau výrazně promítla i do období komunistického režimu, kdy se část života církve znovu přesunula do podzemí.

Co důležitého ještě kniha přináší?

Měla by nám připomenout, že jsme jedinou zemí, která v Památníku Dachau dosud nemá pamětní desku věnovanou našim kněžím, kteří tam byli vězněni. Pomůže-li kniha tento dluh paměti alespoň částečně splatit a připomenout jejich osudy v kontextu našich moderních církevních dějin, splní jeden ze svých důležitých cílů.

Stanislava Vodičková: Křesťany lvům - Život katolických kněží v koncentračním táboře Dachau (ÚSTR/Karmelitánské nakladatelství)