Drazí bratři kardinálové, bratři v biskupské a kněžské službě, vážení vrcholní představitelé a členové diplomatického sboru, pozdrav poutníkům, kteří přijeli u příležitosti jubilejní pouti bratrstev, bratři a sestry! Zdravím vás všechny se srdcem plným vděčnosti na začátku služby, která mi byla svěřena. Svatý Augustin napsal: „Stvořil jsi nás pro sebe, (Pane), a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě“ (Vyznání, 1.1).

V těchto posledních dnech jsme prožili obzvláště intenzivní okamžiky. Smrt papeže Františka naplnila naše srdce zármutkem a v oněch těžkých hodinách jsme se cítili jako zástupy lidí, o nichž evangelium říká, že byli „jako ovce bez pastýře“ (Mt 9,36). Právě na Boží hod velikonoční jsme však obdrželi jeho poslední požehnání a ve světle zmrtvýchvstání jsme ten okamžik prožívali v jistotě, že Pán nikdy neopouští svůj lid, shromažďuje jej, když je rozptýlen, a „střeží jej jako pastýř své stádo“ (Jer 31,10).

V tomto duchu víry se kolegium kardinálů sešlo na konkláve. Třebaže jsme se shromáždili z různých prostředí, zázemí a cest, vložili jsme do Božích rukou touhu zvolit nového Petrova nástupce, římského biskupa, pastýře, který bude schopný střežit bohaté dědictví křesťanské víry a zároveň hledět do vzdálené budoucnosti, aby vycházel vstříc otázkám, úzkostem, nepokojům a výzvám dneška. Doprovázeni vašimi modlitbami jsme pocítili působení Ducha Svatého, který dokázal naladit různé hudební nástroje tak, že se struny našich srdcí rozechvěly v jediné melodii.

Byl jsem vyvolen bez jakékoli zásluhy a s bázní a chvěním k vám přicházím jako bratr, který chce být služebníkem vaší víry a vaší radosti, kráčející s vámi cestou Boží lásky, který si přeje, abychom všichni byli sjednoceni v jedné rodině.

Nořit naději evangelia do vod světa

Láska a jednota – to jsou dva rozměry poslání, které Ježíš Petrovi svěřil. Říká nám to evangelní úryvek, který nás přivádí ke Galilejskému jezeru, stejnému místu, kde Ježíš započal své poslání, které přijal od Otce: „lovit“ lidstvo, aby ho zachránil z vod zla a smrti. Když procházel po břehu onoho jezera, povolal Petra a ostatní první učedníky, aby se jako on stali „rybáři lidí“. A nyní, po zmrtvýchvstání, je na nich, aby toto poslání naplňovali, aby znovu a znovu rozhazovali sítě, nořili naději evangelia do vod světa, aby se plavili po moři života, aby se tak všichni mohli dostat do Božího objetí.

Jak může Petr tento úkol splnit? Evangelium nám říká, že je to možné jen díky tomu, že zakusil nekonečnou a bezpodmínečnou Boží lásku ve svém vlastním životě, a to i v hodině selhání a zapření. Z tohoto důvodu, když se Ježíš obrací k Petrovi s otázkou, evangelium používá řecké sloveso „agapao“ odkazující na lásku, kterou má Bůh k nám, na to, že se pro nás obětuje bez výhrad a bez vypočítavosti, na rozdíl od slovesa, které ve své odpovědi používá Petr – to naopak popisuje přátelskou lásku, kterou sdílíme mezi sebou.

Když se Ježíš ptá Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ (Jan 21,16), odkazuje tedy na lásku Otcovu. Je to, jako by mu Ježíš říkal: Jen když jsi poznal a prožil tuto Boží lásku, která nikdy neselhává, budeš moci pást mé beránky; pouze v lásce Boha Otce budeš moci milovat své bratry a sestry s oním „navíc“, to znamená obětovat svůj život za své bratry a sestry.

Pravou autoritou je láska Kristova

Petrovi je tedy svěřen úkol, aby „miloval více“ a dal svůj život za stádce. Petrova služba se vyznačuje právě touto sebe dávající láskou, protože římská církev předsedá v lásce a její pravou autoritou je láska Kristova. Nikdy nejde o to, abychom druhé uchvacovali útlakem, náboženskou propagandou nebo mocenskými prostředky, ale vždy je to jen otázka lásky, jak to dělal Ježíš.

On – jak říká sám apoštol Petr – „je ten kámen, který jste vy, stavitelé, při stavbě odhodili, ale z kterého se stal kámen úhelný“ (Sk 4,11). A je-li tím kamenem Kristus, má Petr pást stádce, aniž by kdy podlehl pokušení být osamělým vůdcem či představitelem postaveným nad druhé, tím, kdo ze sebe dělá pána těch, kteří mu byli svěřeni (srv. 1 Pt 5,3); naopak, je od něj požadováno, aby sloužil víře svých bratří a sester a kráčel spolu s nimi: Všichni totiž máme být „živými kameny“ (1 Pt 2,5), svým křtem jsme byli povoláni, abychom budovali Boží stavbu v bratrském společenství, v harmonii Ducha a v soužití bez ohledu na odlišnosti. Jak říká svatý Augustin: „Církev je tvořena všemi těmi, kdo žijí ve svornosti se svými bratřími a sestrami a milují své bližní“ (Kázání 359,9).

Přál bych si, aby právě toto, bratři a sestry, bylo naším prvním velkým přáním: sjednocená církev, znamení jednoty a společenství, která by se stávala kvasem smířeného světa.

V naší době stále vidíme příliš mnoho nesouladů, příliš mnoho ran způsobených nenávistí, násilím, předsudky, strachem z odlišnosti, ekonomickým paradigmatem, jež vykořisťuje zdroje země a odsouvá na okraj ty nejchudší. A my chceme být v tomto těstě malým kvasem jednoty, společenství a bratrství. Chceme s pokorou a radostí říci světu: pohleďte na Krista! Přibližte se k němu! Přijměte jeho slovo, které osvěcuje a utěšuje! Naslouchejte jeho nabídce lásky, abychom se (všichni) stali jeho jedinou rodinou: v jediném Kristu jsme jedno. A toto je cesta, na niž je třeba vydat se společně, my sami, ale také se sesterskými křesťanskými církvemi, s těmi, kdo jdou po jiných náboženských cestách, s těmi, kdo pociťují neklid spojený s hledáním Boha, se všemi ženami a muži dobré vůle, abychom vybudovali nový svět, v němž zavládne pokoj.

Jednota, která neruší rozdíly

To je misijní duch, který nás má oživovat, aniž bychom se uzavřeli v naší malé skupince nebo se považovali za nadřazené světu. Jsme povoláni nabízet Boží lásku všem, aby bylo dosaženo takové jednoty, která neruší rozdíly, nýbrž oceňuje osobní příběh každého člověka a sociální a náboženskou kulturu každého národa.

Bratři a sestry, toto je hodina lásky! Boží láska, která z nás činí bratry a sestry, je jádrem evangelia a spolu s mým předchůdcem Lvem XIII. se dnes můžeme ptát: Kdyby toto kritérium „převládalo ve světě, neustaly by okamžitě všechny sváry a nenavrátil by se mír“? (encyklika Rerum novarum, 21).

Ve světle a síle Ducha Svatého budujme církev založenou na Boží lásce, církev jako znamení jednoty, misijní církev, která otevírá svou náruč světu, která hlásá Slovo, nechává se znepokojovat dějinami a stává se kvasem svornosti pro lidstvo.

Společně, jako jeden lid, jako bratři a sestry, se vydejme vstříc Bohu a milujme se navzájem.