Vydání: 2022/31 Papež na kajícné pouti v Kanadě, 26.7.2022

Člověk zcela závisí na Bohu, je pomíjivý a pomíjivé je i vše, co koná. Bůh je zato věčný, on je život a dává život všemu, co se koná ve spojení s ním. A proto i Ježíš v evangeliu hovoří o tom, že všeho zde na zemi je třeba používat ve světle víry v Boha, jenž je Pánem nad veškerým životem, protože jen v něm to dává smysl. Varování „dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí“ je velmi praktické a týká se člověka každé doby.
Touha (po něčem či po někom) je vlastní našemu srdci, které je tak velké, jak veliké bylo stvořeno k Božímu obrazu. Ovšem falešná touha si nežádá Boha, ale chce vlastnit, zmocňovat se, prostě mít pro sebe. A bez víry bude člověk vždy jen takovýto uzurpátor. Podle papeže Františka pak není opakem víry nevíra, nýbrž modloslužba. A podle Martina Bubera je modloslužbou to, „když se tvář obrací v úctě k tváři, která není tváří“. Namísto víry se upřednostňuje uctívání modly, ať má jakoukoliv podobu – cokoliv, po čem toužíme a co nám ve skutečnosti zastiňuje Boha.
A jak to poznat? Před modlou vám nehrozí, že by nás k něčemu povolala a vytrhla nás z našich falešných jistot, protože – jak říká žalm – modly „nemají ústa a nemluví“. Uctíváme-li modlu, stavíme také do středu sami sebe a dílo svých rukou. Ztrácíme tak základní orientaci, rozplýváme se v množství svých tužeb, odmítáme čekat na Boží zaslíbení, které přichází znenadání, v pravý čas. Modloslužba je vždycky mnohobožství, rozptýlenost mezi tisíce bůžků, jimž se cítíme být povinováni, a bezcílně přebíháme od jednoho k druhému (dnes tomu říkáme taky prokrastinace). To je ale už bludiště, těžko pak dojít k cíli, těžko se svěřit Bohu.
Víra ze své povahy vyžaduje zřeknutí se bezprostředního vlastnění, které zdánlivě nabízí zrak. Víra je pozváním, aby se člověk otevřel zdroji světla v úctě k vlastnímu tajemství Boží Tváře, která se chce zjevit osobně a ve vhodném čase. Věřit znamená oddělit se od model a navrátit se k živému Bohu, a to skrze osobní setkání. Věřit znamená svěřit se milosrdné lásce, která vždy přijímá a odpouští, podporuje a orientuje život a ukazuje moc svou schopností narovnávat pokřivenost našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se vždy znovu přetvářet Božím povoláním.
Paradoxně v ustavičném obracení se k Pánu nachází člověk pevnou cestu, která jej chrání před zmatením různých model. Nebo jak říkal Henri Nouwen, pro Ježíše je víra především bezvýhradná důvěra, že jste milováni, abyste se mohli vzdát každého falešného způsobu, jak lásku získat. Proto Ježíš Nikodémovi říká, že skrze víru v Boží lásku, která sestupuje z nebe, budeme osvobozeni od úzkosti a násilí a nalezneme věčný život. Jde tu o důvěru v Boží lásku. A o takové víře-důvěře v Boží lásku hovoří i evangelium této neděle. Po ní tužme, o ní prosme.