HOMILIE: I my jsme se stali posly Ježíšova vzkříšení

Letošní Velikonoce, stejně jako ty loňské, prožíváme v omezení pod tíhou pandemie. Není však nic, čím by se dala pravda o zmrtvýchvstání Ježíše Krista zastavit. Skutečnost „Kristova světla“, které vlévá novou naději do našich srdcí a našich životů, je zřejmá. Řečeno slovy velikonočního chvalozpěvu: „Kristus pouta smrti rozlomil a jako vítěz vystoupil z hrobu.“
Liturgie Božího slova nám v těchto dnech předkládá škálu úryvků, které se týkají nejen události prázdného Ježíšova hrobu, ale především zkušenosti setkání s živým Kristem. Znovu máme možnost slyšet hlasy přímých svědků: hlas Marie Magdalské, jež v zahradě jako první viděla zmrtvýchvstalého Pána; hlasy žen, které Pána potkaly, když vyděšené a šťastné běžely za učedníky, aby jim sdělily, že hrob je prázdný; hlasy dvou učedníků, kteří se vydali do Emauz; hlasy jedenácti apoštolů, kteří spatřili svého Pána ve večeřadle, když je pozdravil: „Pokoj vám!“ a ukázal jim rány na svém těle. Zkušenost všech, kdo se setkali se Vzkříšeným, vyústila v radostné zvolání: „Aleluja!“, což znamená: „chvalte Pána“. Radostné „Aleluja“ se tak jednou provždy vepsalo do srdce církve. A k onomu dva tisíce let trvajícímu „Aleluja“ se opět připojujeme, když prožíváme velikonoční radost!
Při myšlence na Ježíšovo vzkříšení se nám obyčejně vybaví všechny zmíněné postavy: ženy, apoštolové a další učedníci. Nelze však bez povšimnutí přejít Pánova posla. Evangelista Matouš píše: „Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh“ (Mt 28,2-3). Všichni evangelisté pak upřesňují, že když přišly ženy ke hrobu a nalezly jej otevřený a prázdný, oznámil jim anděl, že Ježíš vstal z mrtvých. U Matouše jim tento posel říká: „Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl“ (Mt 28,5-6); potom jim ukazuje prázdný hrob a nechává jim vzkaz pro učedníky. V evangeliu sv. Marka je anděl popsán jako „mladý muž oděný v bílém rouchu“, jenž ženám svěřuje stejné poselství (srv. Mk 16,5-6). Lukáš mluví o „dvou mužích v oslnivě bílém rouchu“, kteří ženám připomínají, co Ježíš ještě před svou smrtí a vzkříšením předpověděl (srv. Lk 24,4-7). Také Jan mluví o „dvou andělech v bílém rouchu“, jež spatřila Marie Magdalská, když stála u hrobky a plakala, a kteří jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ (Jan 20,11-13).
Anděl, jakožto posel Boží, předává zprávu a sděluje, co se stalo. Jeho poslání je zcela ojedinělé a mimořádné, když zvěstuje pravdu o vzkříšení. Podobně i my křesťané máme být zvěstovateli lásky Kristovy: máme být posly jeho vzkříšení, jeho vítězství nad zlem a smrtí, máme být nositeli jeho božské lásky. Svou přirozeností samozřejmě zůstáváme jen lidmi, ale v jistém slova smyslu se nám jako těm, kdo uvěřili a skrze křest se stali součástí velké rodiny Božích dětí, dostalo „poslání andělů“. Kéž bychom tomuto mimořádnému poslání zůstali věrní a kéž bychom si to vždy uvědomovali, když říkáme: „Aleluja! Kristus byl vzkříšen a žije!“