Takové svěcení zasahuje viditelnou jednotu církve, protože biskup přijímá službu ve společenství s ostatními biskupy a s papežem. Světitelé a svěcenci tím na sebe uvalili automatickou exkomunikaci. Papežové přitom v minulosti volili různé strategie. Benedikt XVI. v roce 2009 sňal exkomunikaci ze čtyř biskupů vysvěcených Lefebvrem. František omezil užívání misálu z roku 1962, zároveň však kněžím bratrstva umožnil platně rozhřešovat a za stanovených podmínek asistovat při uzavírání manželství. Přesto bratrstvo zopakovalo jednostranný krok z roku 1988. Svěcení obhajuje stavem nouze a povinností svědomí. Paradoxem je, že důstojnost svědomí patří k výrazným důrazům konstituce Gaudium et spes Druhého vatikánského koncilu, vůči němuž se lefebvristé vymezují. Svědomí však není ospravedlněním vlastní jistoty, musí se nechat utvářet a zkoumat.

Soustředit se jen na kanonický delikt by nestačilo. Několik dní před svěcením zveřejnilo bratrstvo Vyznání víry o 154 bodech. Dokument působí jako novodobý sylabus omylů: jde o systematické odmítnutí značné části vývoje církve v posledních desetiletích. Připomíná tak protimodernistické dokumenty Pia IX. a Pia X. Mezi projevy krize řadí synodalitu, náboženskou svobodu, ekumenismus i liturgickou reformu. Klíčový problém tak neleží v samotné liturgii, která není pouhým vkusem: vyjadřuje určité pojetí církve, autority a pravdy. Za sporem o obřad se skrývá spor ekleziologický – přesvědčení, že po koncilu se většina církve odchýlila od tradice, zatímco malá skupina ji uchovala v čisté podobě. Nejde přitom jednoduše o ustrnutí v době tridentského koncilu. Liturgicky bratrstvo hájí misál z roku 1962, jeho širším vzorem je ale katolicismus utvářený od Pia IX. po Pia XII., tedy epocha vrcholné romanizace a centralizace latinské církve. Tuto historickou podobu pak téměř ztotožňuje s nadčasovou tradicí. Ani ona však nesestoupila hotová z nebe; vznikala a proměňovala se. Tradice není zakonzervovaný okamžik minulosti, ale živá paměť církve.

Tomu u bratrstva odpovídá rozlišování mezi „věčným Římem“ a dnešním „neomodernistickým“ či „koncilním Římem“, jehož příkazy lze odmítnout. Bratrstvo se tím staví do role konečného rozhodčího: samo určuje, kdy papež mluví jako strážce tradice, a kdy jej už není třeba poslouchat. Živé magisterium tak podřizuje vlastnímu výkladu minulosti. Je v tom zřejmý rozpor: vyzdvihuje centralizované pojetí papežské autority, ale relativizuje poslušnost konkrétnímu papeži. Ještě závažnější je šíření této mentality uvnitř církve. Některé komunity, duchovní i laici formálně zachovávají jednotu s Římem, ale zpochybňují koncil, papeže, biskupy i jiné podoby katolického života. Vytvářejí dojem, že představují „pravou církev uvnitř církve“. Jednotu nenarušují nápadným aktem zvenčí, ale oslabují ji zevnitř.

Pluralita, či relativismus?

V jádru sporu stojí vztah k pluralitě. Ta je pro část konzervativního tradicionalismu téměř synonymem relativismu. Relativismus však popírá závaznost pravdy, zatímco pluralita uznává, že pravda je větší než naše jazyky, obřady či teologické systémy. Katolická církev nikdy nebyla uniformní. Žije z různých obřadů, spiritualit, teologických škol a kultur a spojuje je ve společné víře. Také tradiční liturgická citlivost má v této pestrosti místo, respekt však musí být vzájemný. Nelze požadovat prostor pro vlastní tradici, a současně označovat ostatní za méně katolické či nakažené relativismem. Kdo žádá toleranci jen pro sebe, ale odmítá legitimitu druhých, začíná se pokládat za měřítko celku.

Nejvýmluvnější je pojetí Ducha Svatého. Bratrstvo ve Vyznání víry zdůrazňuje, že Duch dnes nemůže vnuknout opak toho, co vnukl včera. Jistě: Duch pravdy si neprotiřečí. To však neznamená, že nemůže církev vést k hlubšímu porozumění, obrácení a novým odpovědím. Uzavřít jeho působení do předem vymezených schémat znamená zaměnit věrnost za nehybnost. Duch vane, kam chce; není majetkem žádné epochy ani skupiny. Nepovolené svěcení v Écône je proto víc než kázeňské provinění. Zviditelňuje pojetí, v němž se vlastní výklad tradice staví nad společenství s živou církví a jedna část se prohlašuje za měřítko celku. Takový postoj už není jednou z legitimních podob katolické plurality, protože pluralitu druhých neuznává. Kdo ve jménu čistoty víry odmítne dějinnost, společné rozlišování i svobodu Ducha, nehájí katolicitu, ale popírá její všeobecnost.

Autorka je teoložka  a politoložka.