Vydání: 2017/25 Boží tělo nad městem, 20.6.2017, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Perspektivy 25

Do expozice muzea, které je celé věnováno křesťanskému umění na Plzeňsku, tak návštěvník vstoupí skrze sál, jenž ukazuje projevy víry v jejich naivní, neusměrněné, leckdy však o to vroucnější podobě. Informační panely provedou liturgickým rokem rozčleněným jednotlivými svátky, vázanými na evangelijní události a na osobnosti světců a s nimi spjaté zvykosloví. Exponáty vystavené ve vitrínách pak světu lidové víry (někdy i pověry) dodávají konkrétní tvar.
„Snažili jsme se najít klíčová témata, která lidovou víru v našem regionu nesla. Proto se výstava věnuje světcům a úctě k nim, putování na svatá místa, ukazuje vybavení domácích ‚svatých koutků‘, votivní dary či škapulíře,“ popisuje kurátor výstavy historik Michal Chmelenský.
Fotografie, sošky nebo dobové modlitební tisky upomínají na tradici plzeňských poutí na Svatou Horu k Panně Marii nebo do Tanaberku ke sv. Anně. Snímek z roku 1891 zachycuje procesí Božího těla na plzeňském hlavním náměstí. „Na pozvánce jsme pak použili fotografii, kterou najdete i na výstavě, z historie poutního místa Kyjov u Radčic. Dnes tam stojí kaple Panny Marie Pomocné. Dávno předtím tam ale lidé spontánně putovali k milostnému mariánskému obrazu, se kterým si spojovali zázračná uzdravení,“ přibližuje Michal Chmelenský. Mezi exponáty nechybí ani různá zpodobení známé gotické Madony z katedrály v Plzni, která byla v minulosti jak cílem poutí, tak se sama na pouť vydávala – a to nesena v procesí právě na anenský Tanaberk.
Poutní místa a tamní drobný prodej byly zdrojem velkého množství vystavených exponátů, kterým lidová víra připisovala magickou moc. Platí to především pro škapulíře, kterých je v majetku plzeňského muzea rekordních několik desítek a současná expozice předvádí hned několik z nich. „Pravý škapulíř má kodifikovanou podobu dvou spojených pruhů látky a je vázán na obřad, který má své místo především v karmelitánské řeholi, případně může být církevně schváleným odznakem zbožného bratrstva. Tyto tzv. nepravé škapulíře však ukazují, jak s touto devocionálií dále pracovala lidová zbožnost a představivost,“ upřesňuje historik Chmelenský. V lidovém podání má škapulíř podobu sáčku, který vedle tisků a rukopisů modliteb obsahuje křížky, medailky, ale i různé části rostlin a úlomky kostí – údajných relikvií.
„Pro etnografy je dosud záhadou, proč právě tyto, a ne jiné předměty byly obsahem škapulířů, nakolik se dal obsah škapulíře obměňovat a jaký přesný smysl do nich lidé vkládali. Proč sáčky obsahují třeba určité druhy lišejníků nebo borůvčí? Může jít o rostliny z různých posvátných míst, obsažená hlína či kamínky zase můžou pocházet ze Svaté země. S jistotou to ale nevíme,“ poukazuje Michal Chmelenský. Jisté není ani to, kdo škapulíře vyráběl a prodával a kolik ochranné moci jim lidové pověry připisovaly.
Podobné je to s vystavenými votivními dary: kromě obrázků svatých jsou to drobná železná zvířátka nebo části lidského těla z vosku. „Šlo vlastně o obětiny, které lidé na poutích kladli na oltář nebo zavěšovali u zázračných obrazů – a žádali o uzdravení dané části těla nebo o ochranu dobytka. Jen málo se ale ví o pozadí této praxe,“ dodává kurátor. Vitrína s votivními dary obsahuje i zmenšeninu oltáře: jde o kopii oltářní stěny z vězeňské kaple v Plzni na Borech, kterou vyrobil v 19. století jeden z trestanců. Skutečný oltář je zasvěcen Dobrému Pastýři; jako projev autorovy důvěry v Nebeskou Matku však tuto kopii krášlí malba Panny Marie.
O nedělitelném prolnutí víry a pověry, posvátna a každodenní životní praxe pak vypovídají sakrálních motivy na předmětech denní potřeby. Zaujme „koutňák“ – kameninový hrnec pro šestinedělku se scénou Ukřižování či dřevěná forma na perník v podobě tváře trpícího Krista.
Výstava potrvá po celou letošní sezonu a v nejbližší době ji doplní ještě obsažný knižní katalog.
Lidová zbožnost na Plzeňsku. Letní refektář Muzea církevního umění Plzeň, 9. 6. – 5. 11. 2017