Není divu, že se Walter Brueggemann ve své práci zabýval také podstatou, obsahem a smyslem Hospodinova dne odpočinku, který se stal nedílnou součástí židovských a poté křesťanských dějin. Odpočinutí od práce, od tlaku na výkonnost a výsledek, odpočinutí od toho, co člověka odvádí od sebe samého, od jeho rodiny a jeho duchovní cesty, se ve 20., tím spíš v 21. století stalo jedním z nejdůležitějších teologických a pastorálních témat.

Brueggemann, jak ukazuje název jeho drobné, zato přemýšlivé a čtivé knížky, chápe den odpočinku jako příležitost i jako vzdor vůči různým formám otroctví, do nichž nejen upadal starověký člověk, ale které hrozí a ovládají také nás – možná ještě silněji. Kniha nese silný otisk amerického kulturního prostředí a křesťanské protestantské tradice, která má velký podíl na tom, že Spojené státy vypadají tak, jak vypadají – se svými klady i zápory, a hlavně se svou dominantní orientací na trh, výrobu a prodej, a tedy i na to, co bývá považováno za vydařený život – finanční úspěch, bohatství a z něj plynoucí možnost pomáhat těm, kdo tak úspěšní nebyli a nejsou.

Jenže Brueggemann na mnoha příkladech opřených o biblické texty a z nich vyvěrající směrovky ukazuje (aniž explicitně chce), že na tom Evropa dnešních dní není zase o tolik lépe, a že tedy potřeba šabatu – dne odpočinutí – je Američanům i nám čímsi společným. My Evropané, u nichž nikdy nepřevážil puritánský duch Ameriky, jsme nikdy nebyli tak přísní v požadavcích na dodržování šabatu, resp. neděle. Neznáme (ani z vyprávění) to, o čem hovoří Brueggemann: „Zda farmáři smějí několik málo nedělí v roce na pole, aby tváří v tvář očekávaným ničivým dešťům zachránili sklizeň pšenice.“ Nepamatujeme nic z toho, co sám autor prožíval: „Z mládí si pamatuji i na to, jak se v nedělních baseballových zápasech mezi Phillies a Pirates na domácím hřišti v Pensylvánii nesměla po šesté odpolední zahájit nová směna, aby se nenarušoval podvečerní klid.“ Naopak, z vyprávění našich prarodičů víme, že porušení nedělního klidu ve prospěch nutných zemědělských prací a péče o zvířata bylo něčím běžným. Zkrátka, náš přístup k neděli byl civilnější.

Na Brueggemannových úvahách si ale můžeme uvědomit, že v post-průmyslové společnosti dneška, která je i u nás orientovaná na výkon a dostupnost všeho 24 hodin denně, se část lidí chtě nechtě dostává do područí nového druhu otroctví – otroctví práce za jakýchkoli okolností. Starozákonní vyprávění o šabatu tak nejsou zkazkami z náboženského „pravěku“. Otroctví a nepřetržitá práce vytvářející, co poznala i Evropa, tedy robotu, jsou v opozici vůči Božímu plánu, aby člověk alespoň jeden den v týdnu byl nablízku svým milovaným, spolu s nimi oslavoval Boha a děkoval mu za to, co pro člověka učinil. Není totiž vůbec lehké si v práci proměněné v „nejposvátnější“ povinnost člověka najít chvíle na to, být s Bohem sám a vést k němu ty, za něž mám odpovědnost.

A nejen to! Brueggemann moc hezky říká, že dospěl „k přesvědčení, že v křesťanské tradici je vlastním středobodem šabatového spočinutí okamžik, kdy se jako dar dává eucharistický chléb“. Nejen my křesťané, ale i lidé jiných vyznání či lidé bez deklarované víry bychom měli hledat náš „středobod“, v němž se nám něco dává jako dar. Jsme Bohem povoláni být správci země a pastýři jeho stáda. Je tedy na nás, abychom navzdory současnému stavu společně vzdorovali systému, kde už žádný šabat, neděle ani volný den nejsou.

Walter Brueggemann: Šabat jako vzdor (Biblion 2025)