Klášter Notre-Dame de l’Atlas stojí na úpatí alžírského pohoří Atlas u vesnice Tibhirine nedaleko provinčního města Médea. Trapističtí mniši zde oficiálně od roku 1938 sdíleli každodenní život se svými muslimskými sousedy. Do země přišli trapisté už v roce 1843. Náplní jejich života v Tibhirine byla práce na polích nebo poskytování lékařské péče místním. Součástí jejich běžných dnů byly lekce arabštiny, a především modlitby za mír. 
V noci z 26. na 27. března 1996 však tuto tichou přítomnost přerušilo násilí. Sedm z devíti trapistů bylo za dosud nevyjasněných okolností uneseno ozbrojenou skupinou během tehdy probíhající občanské války. Neklidné prostředí severního pobřeží Afriky zažilo novou vlnu nestability od roku 1992, kdy se v zemi odehrál převrat pod taktovkou armády. Ta zrušila výsledky voleb, v nichž zvítězila Islámská fronta spásy. Vítězná strana se proto uchýlila do ilegality a vytvořila ozbrojenou islámskou skupinu. Osud unesených mnichů se podařilo odhalit až po dvou měsících, kdy byly nalezeny jejich hlavy oddělené od těl.

Rozhodli se zůstat

Komunita trapistů, tedy cisterciáků přísné observance, žila v Tibhirine od 30. let 20. století a s napětím ve společnosti se naučila žít. Mniši odmítali i policejní ochranu, když jim byla nabídnuta. Naopak vždy poukazovali na dobré vztahy s okolním obyvatelstvem. V 90. letech se Alžírsko ovšem propadlo do spirály teroru mezi islamistickými skupinami a armádou. Cizinci proto byli vyzváni, aby zemi opustili. Mniši po dlouhém rozlišování zůstali. Cítili odpovědnost k místu, jež jim bylo svěřeno, a především k místním lidem, kteří násilím trpěli na prvním místě a kteří neměli kam odejít. Odhaduje se, že násilnostem padlo za oběť kolem 50 tisíc Alžířanů. 
V březnu 1996 byli nad ránem uneseni mniši Christian de Chergé, Luc Dochier, Christophe Lebreton, Michel Fleury, Bruno Lemarchand, Célestin Ringeard a Paul Favre-Miville. Další dva bratři žijící v klášteře tu noc pro nedostatek místa v hlavní budově přespávali v nedalekém přístřešku, a tak unikli pozornosti únosců. Byli to Jean-Pierre Schumacher (+2021) a Amédée Noto (+2008). V květnu téhož roku byly pak nalezeny části tělesných ostatků unesených bratrů. Okolnosti únosu, smrti i osudu těl však zůstávají dodnes nejasné. Není zřejmé, kdo a s jakou motivací mnichy zavraždil.
Jistý ale zůstal jejich příběh o rozhodnutí zůstat mezi muslimskými sousedy. Ten později připomněl film O bozích a lidech z roku 2010, který velmi věrně vykresluje skutečnost, že volbou mnichů nebyla jistá smrt v době občanské války. Volbou byl život s muslimskými sousedy, který pro ně nakonec v dané situaci znamenal smrt.
Klášter po únosu bratrů zůstával v rukou trapistů. Na začátku milénia ho však opustili. Aktuálně je v rukou komunity Chemin Neuf, která je francouzského původu. 

Věrnost evangeliu uprostřed násilí

Katolická církev brzy začala zkoumat okolnosti smrti mnichů. Vyvstala otázka, zda jejich smrt lze chápat jako mučednictví „z nenávisti k víře“ (lat. odium fidei). Nebylo zde rozhodující jejich hrdinství v boji, ale věrnost evangeliu uprostřed násilí a jejich vědomé setrvání mezi místními lidmi. I politicky a diplomaticky citlivé téma bylo nakonec uzavřeno za pontifikátu papeže Františka, který roku 2018 podepsal dekret uznávající jejich mučednictví. 8. prosince 2018 byli blahořečeni ve městě Oran spolu s dalšími alžírskými svědky víry. Již v roce 1998 řekl pařížský biskup kardinál Jean-Marie Lustiger při posledním rozloučení s bratry po nalezení ostatků, že jejich smrt není důvodem k další spirále násilí, ale znamením naděje, že vztah k bližnímu je silnější než smrt. A papež František v poselství k oslavě kanonizace, která se konala v Oranu, na závěr napsal, že církev chce tímto svědectvím víry pokračovat v práci pro mezináboženský dialog a že tito mrtví trapisté jsou inspirací pro dialog soužití.

Křesťané čtoucí Korán

Zpráva o zabití trapistů obletěla celý (a to nejen katolický) svět. Klíčem k porozumění jejich mučednictví se stala především duchovní závěť převora kláštera Christiana de Chergé (viz rámeček). Zvláště jeho slova o odpuštění těm, kteří ho zabijí, a že jeho život patří Bohu i Alžírsku, rezonovala zvláště silně v katolickém prostředí, které spíše klopotně přijímalo závěry Druhého vatikánského koncilu o mezináboženských vztazích. Převor v závěti dokonce prosí čtenáře, aby jeho smrt nebyla používána k obviňování muslimů a islámu. Jeho text se stal jedním z nejsilnějších vyjádření křesťanského chápání mučednictví, a to navíc v kontextu kontroverzního diskurzu křesťanství a islámu. 
Svědectví mnichů bylo a stále je pro křesťany provokativní v mnoha ohledech. Dialog sousedských vztahů vyžaduje například studium islámu. Je známo, že Christian de Chergé četl Korán starobylou křesťanskou metodou lectio divina. Snažil se tak porozumět jak biblickým pasážím, tak jejich paralelám v Koránu. Nejsilnějším svědectvím se nepochybně stalo setrvání trapistů na místě z lásky k sousedům muslimům. Stali se tak mučedníky nikoli proto, že hledali smrt, nýbrž že zůstali věrní těm, jež k sobě připoutali, i s rizikem ztráty života. V katolickém prostředí proto biskupové i komentátoři hovořili o tzv. mučednictví přítomnosti být s druhými, nikoli proti nim. 

Svědectví bratrů

Muslimští věřící znají pojem mučedník. V arabském jazyce (a odtud i v nearabských jazycích ve světě islámu) je tento člověk označován jako šahíd. To doslova znamená svědek a v přeneseném smyslu může znamenat i podle kontextu místa a doby mučedník nebo také ten, kdo umírá na Boží cestě. Ve 20. a 21. století se toto slovo stalo položkou ve slovníku militantních skupin inspirovaných islámem. Jejich pojetí je však velmi specifické a i mezi muslimy problematické. 
V kontrastu k instrumentálně militantnímu výkladu slova šahíd místní muslimové v Tibhirine vnímali mnišskou komunitu nikoli jako cizince, nýbrž jako lid modlitby svědčící skutky o své víře. Výmluvným znamením respektu k životu a svědectví bratrů byla účast představitelů muslimské obce na slavnosti kanonizace v Oranu 8. prosince 2018. V průběhu liturgie došlo i na mimořádně silné gesto pozdravení pokoje mezi křesťany a muslimy. 
Vražda mnichů, způsobená v době nábožensky motivovaného násilí muslimských ozbrojených skupin, vyvolala mezi muslimy diskusi o vztahu islámu k násilí. Řada muslimů se vůči této formě násilí vymezila. Francouzští muslimové v prohlášení muslimské rady v Paříži vyjádřili „hněv a hluboký smutek tváří v tvář této ohavné vraždě“. Smrt mnichů byla odsouzena dokonce některými militantními skupinami v Alžírsku. Vedle toho vysoký představitel UNESCO v Alžírsku Issam Toualbi vyjádřil naději, že nejen svědectví bratrů, ale i reakce křesťanských věřících a následná kanonizace by mohla být začátkem nového vztahu. Diskuse je ale stále otevřená a zvláště neustále přítomné vlny nábožensky motivovaného nebo odůvodňovaného násilí ve světě islámu ukazují na aktuálnost mučednické smrti trapistů i v dnešní době.  
Je tedy příznačné, že přání Christiana de Chergé, aby jeho smrt nebyla důvodem k obvinění muslimů, se stalo skutečností. S odstupem času můžeme jeho přání vidět ve dvou rovinách. Mniši svým setrváním na místě přijali sousedy muslimské víry za součást svého křesťanského dědictví. A také obohatili svět islámu o křesťanské pochopení služby a odpuštění.

Vztahy silnější než nenávist

Trapisté z Tibhirine představují jeden z nejsilnějších symbolů křesťansko-muslimského soužití. Jejich příběh ukazuje, že dialog mezi náboženstvími vzniká ze sdíleného každodenního života. 
Ani mučednictví zde není porážkou, nýbrž paradoxním vítězstvím mezilidského vztahu nad strachem. Nezemřeli v boji proti muslimům, ale zemřeli s muslimy, mezi nimiž chtěli zůstat. Jejich smrt tak může být inspirací i pro dnešní svět, že víra se stává věrohodnou tehdy, když se proměňuje v praktickou formu služby. Jejich smrt zůstává provokativní výzvou pro dnešní Evropu i Blízký východ. Ukazuje, že náboženská identita se neprojevuje obranou hranic, nýbrž odvahou sdílet život s druhými. Můžeme jmenovat Izrael, Palestinu, Libanon, Egypt, Írán, Sýrii i Evropu a v ní Českou republiku, ale též další místa, kde je i dnes významné být svědkem vztahu, který je silnější než nenávist. 

Duchovní závěť Christiana de Chergé napsaná zhruba rok před smrtí:

„Až přijde čas, rád bych měl jasnou mysl, která mi umožní poprosit Boha i bratry a sestry o odpuštění a zároveň z celého srdce odpustit tomu, kdo mě udeří. Nedokázal bych se radovat z toho, že tento lid, který miluji, bude obviněn z mé vraždy. Byla by to příliš vysoká cena, aby mi Alžířan dlužil za to, co by se dalo nazvat ‚milostí mučednictví‘, ať už je to kdokoli. Zejména pokud tvrdí, že jedná v souladu s tím, co považuje za islám (…). A také tobě, příteli mé poslední chvíle, který nebudeš vědět, co děláš, ano, i tobě chci říci děkuji a sbohem. Svěřuji tě Bohu, v jehož tváři tě vidím.
Ať nám je dopřáno setkat se znovu v nebi, my radostiplní lotři, pokud se to zalíbí Bohu, našemu Otci, Otci nás obou. Amen.“

Autor je teolog, zkoumá svět blízkovýchodního a arabského křesťanství a islámu. Vede Katedru komunikačních studií na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci.