Poměrně často jsem našimi i slovenskými médii zván komentovat aktuální politickou situaci. A jelikož je politika nesmírně dynamická lidská činnost, v níž se pořád děje „něco důležitého“ (či spíše zdánlivě důležitého, čemu říkáme „pěna dní“), je skoro vždycky co komentovat. Komentáře poskytuji nejčastěji živě – někdy telefonicky, jindy v televizním či rozhlasovém studiu nebo online přes počítač, a někdy za mnou dokonce přijede televizní štáb na místo, kde se zrovna nacházím. Poslední zmíněná situace nastala předloni v létě na Slovensku, kde jsem trávil prázdniny se svými nejbližšími. Kvůli jednomu z živých televizních vstupů byl za mnou vyslán kameraman, jehož úkolem bylo pouze mě snímat. Otázky jsem dostával ze studia od moderátora přes sluchátko. Po skončení poměrně dlouhého vstupu mě oslovil pan kameraman, kterého zjevně zaujalo, co jsem povídal. V rámci krátké přátelské debaty nadhodil téma liberální demokracie. „Demokracie podle mě nemá být s žádným přívlastkem. Nevím, proč by měla být ještě nějaká liberální demokracie,“ konstatoval. A pobídl mě, abych k vyřčenému zaujal stanovisko, případně mu to vysvětlil, když už jsem tedy ten politolog. Protože se s podobnými dotazy setkávám často a na vysvětlování jsem jako pedagog a host různých akademických konferencí zvyklý, onu hozenou rukavici jsem zvedl. A pustil jsem se do kratšího objasňování.

Jak známo, také Česká republika je obvykle a právem považována za liberálně-demokratickou zemi. Ne vždy je však úplně jasné, co se tím myslí, a doposud přetrvávají mylné představy či předsudky. Úkolem odborníků (a zároveň výzvou) je tyto omyly vyvracet a trpělivě vysvětlovat. Ovšem pouze tam, kde je ochota naslouchat. Mám za to, že čtenářstvo Katolického týdeníku mezi takové ochotné „posluchače“ bezpochyby patří, a proto se nyní na žádost redakce odvážím k podobnému kroku jako v případě zmíněného kameramana.

Neplést s liberalismem

Mnozí si myslí, že přívlastek „liberální“ znamená automatické a absolutní ztotožnění demokracie s liberalismem, který patří spolu s konzervatismem a socialismem ke třem hlavním ideologickým směrům. A je-li tomu tak, zejména věřící křesťan by tedy měl liberální demokracii raději odmítnout a osvojit si spíš jiný, alternativní model.

Někdy zase bývá liberální demokracie svými kritiky ztotožňována s levicovým liberalismem či „woke ideologií“, cokoli si pod tímto vágním pojmem představíme. Pokusím se nyní ukázat, že opak je pravdou.

Jistě, ti sečtělejší mohou zevrubně argumentovat a poukázat například na jeden z dokumentů sociální nauky církve, na apoštolský list Octogesima adveniens sv. Pavla VI. z roku 1971. V něm (v čl. 35) autor uvádí, že „jsme svědky obnovení takzvané liberální ideologie. Tento proud se uplatňuje buď ve jménu hospodářské účinnosti, nebo na obranu jednotlivce proti čím dál agresivnější nadvládě organizací, nebo proti totalitnímu státnímu násilí. Ovšemže se musí podporovat a podněcovat osobní iniciativa. Ale nejsou křesťané, kteří se dají touto cestou, nakloněni idealizovat liberalismus jako hlasatele svobody? Chtěli by nový model liberalismu, způsobilejší pro současné podmínky. Snadno zapomínají, že filozofický liberalismus je přímo ve svém základu bludným učením o autonomii jednotlivce, pokud jde o jeho činnost, o jeho pohnutky, o uplatňování jeho svobody. To znamená, že liberální ideologie vyžaduje od křesťanů rovněž pečlivé posuzování“.

Pomiňme, že oficiální český překlad latinského spojení „falsam asseverationem“, který je použit v originální verzi dokumentu, není úplně nejpřesnější. Lepší než „bludné učení“ by byl pojem „mylné tvrzení“. Nicméně, právě citovaný poněkud obezřetný papežův postoj k liberalismu je – čteme-li ho komplexně a v kontextu dalších církevních dokumentů – zaměřen spíše na přepjatý a fetišizovaný individualismus než na to, co liberalismus přinesl pozitivního. A to je především – historicky už od jeho vzniku – zdůrazňování hodnoty lidských práv, občanských svobod a zdůrazňování racionality (nejen) v politickém jednání. Neplatí tedy přesvědčení, že liberalismus je zcela bezhodnotový, a tedy opovrženíhodný. Jak se to ovšem má s těmito hodnotami ve vztahu k demokracii?

Církev si váží právního státu

Pokud jde o postoj k ní, zde už je církevní učení zcela jednoznačné, resp. výmluvnější, než jedná-li se o (politický) liberalismus, a není potřeba obzvláště sofistikovaných výkladů. Kupříkladu sv. Jan Pavel II. ve své sociální encyklice Centesimus annus z roku 1991 (v čl. 46) píše, že: „Církev si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje ovládaným možnost volit a kontrolovat své vlády a v případě nutnosti je pokojnou cestou vyměnit. (…) Pravá demokracie je možná pouze v právním státě a na základě správného pojetí člověka.“

Papež zcela správně identifikuje, co je podstatou demokratického rozhodování: výběr politických zástupců „lidu“, tedy všech plnoprávných občanů, prostřednictvím voleb. Ale jak i on sám připomíná, to samo o sobě nestačí. K čemu by nám byl takový výběr politických elit, nebudou-li zaručeny již zmíněné občanské svobody a lidská práva? Třeba taková svoboda náboženského vyznání. K ní se například Druhý vatikánský koncil vyjádřil dost jasně. V deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae (v čl. 2) čteme, že „lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo spolu s jinými, v náležitých mezích“.

Respekt k lidským právům a dělba moci

Rozhodně však nejde pouze o svobodu náboženskou – na jejíž omezování v někdejším Československu zcela správně poukazovali již signatáři Charty 77. Zahrnout sem můžeme i svobodu svědomí – rovněž velmi důležitou pro křesťany; dále svobodu myšlení, shromažďování, sdružování, svobodu projevu atd. Všimněme si, že ve výše citovaném výroku sv. Jan Pavel II. zmiňuje ještě jeden důležitý aspekt, který můžeme také bez problémů přiřadit k definičním rysům liberální demokracie, ač sám autor tento pojem přímo nepoužívá. A to je idea právního státu, resp. vlády práva.

Často slýcháme, bohužel i u nás, že tento elementární liberálně-demokratický princip není zcela naplňován. Útoky na něj či pokusy ho zcela demontovat můžou být různé a není zde prostor je detailně rozebírat. Pro praktické aktuální příklady tohoto typu se stačí podívat na Slovensko nebo také do Maďarska. Každopádně tento princip zahrnuje hned několik zásad, jako jsou zákonnost předpokládající průhledný, odpovědný, demokratický a pluralistický proces přijímání zákonů, dále právní jistotu, zákaz svévole výkonné moci, nezávislé a nestranné soudnictví, účinný soudní přezkum zahrnující respekt k základním právům a v neposlední řadě rovnost před zákonem. Je třeba říci, že respekt k právnímu státu je svou podstatou spojen s respektem k demokracii a základním právům. To znamená, že nemůže existovat (liberální) demokracie a dodržování základních práv bez respektu k právnímu státu a naopak. Řekněme si zcela upřímně: k čemu je dobré demokraticky si ve volbách vybrat své politické zástupce, nebudeme-li si před zákonem všichni rovni, bude-li soudnictví stranit pouze některým skupinám (třeba oligarchům) nebo pokud budou zákony přijímány zcela svévolně a podle zájmů těchto skupin? Ano, úzké propojení demokratické reprezentace zájmů občanů s myšlenkou právního státu a také s respektem k občanským svobodám a lidským právům garantuje právě liberální demokracie. Ale to ještě není vše!

Posledním důležitým elementem tohoto typu demokracie je dělba moci. Ta vznikla historicky jako odpověď na absolutistické režimy, kdy veškerá moc byla soustředěna v rukou jednoho vládce, což vedlo k jejímu zneužívání. Myšlenku rozdělení moci mezi různé složky státu formuloval slavný francouzský osvícenský filozof Charles-Louis de Montesquieu, a to ve svém díle O duchu zákonů (1748). Navrhl rozdělení na tři základní složky: zákonodárná moc (legislativa), jež vytváří zákony; výkonná moc (exekutiva), která spravuje stát a zajišťuje provádění těchto zákonů; a nakonec soudní moc (judikativa) rozhodující spory a zajišťující, aby zákony byly dodržovány. Cílem dělby moci je zabránit koncentraci moci, a tím i jejímu zneužití. Každá složka moci má možnost kontrolovat a vyvažovat ostatní, čímž se chrání svoboda i práva jednotlivců a zajišťuje se fungování demokratického systému. Jak je patrné, liberální demokracie není nesmyslným konstruktem a už vůbec ne útokem proti křesťanství, jak lživě tvrdí někteří politici s cílem zajistit si podporu nepoučených mas. Naopak propojuje demokratickou reprezentaci s respektem k právnímu státu, dělbě moci a k lidským právům a občanským svobodám. Tato pomyslná trojnožka tvoří záruku, že politické elity, jež si v demokratických volbách na různých úrovních vybíráme, nebudou vládnout svévolně a že existují mechanismy, které je budou ve výkonu moci účinně limitovat. Jak jsem se snažil poukázat, tyto hodnoty nijak neprotiřečí sociální nauce církve. Právě naopak, fungují jako její naplnění a efektivní garance.

„Děkuji vám. To jsem rád, že mi to někdo tak hezky vysvětlil. Nyní už tomu rozumím snad trochu lépe,“ řekl mi pan kameraman, kterého jsem zmínil v úvodu tohoto textu. Neskromně přiznám, že jsem rád, že jsem mohl předat dál poznatky, které by – podle mého soudu – měly být součástí standardní informační výbavy každého občana. Pokud jsem komukoli tímto příspěvkem pomohl lépe se zorientovat v otázce liberální demokracie, podobně jako onomu panu kameramanovi, je mi to potěšením.

Autor je politolog, spolupracovník Institutu pro křesťansko-demokratickou politiku a člen redakční rady Perspektiv.