Když se vrátíme dlouhým skokem v čase, Evropa byla v roce 395, po smrti císaře Theodosia I., rozdělena na západní a východní část. O necelých sto let později se západní část říše zhroutila, protože se nedokázala bránit neúnavnému tlaku barbarských kmenů, zejména germánských, které přišly během stěhování národů. Svatá říše římská existovala od roku 962 do roku 1806 a poskytovala jasný rámec pro střední a západní Evropu. Východní část, známá jako Byzantská říše, trvala do roku 1453, kdy Osmané dobyli Konstantinopol. Jejich říše padla v roce 1923, ale do té doby si udržela nejsilnější vliv na východní Evropu, zejména na Balkáně.

Z pohledu náboženských a církevních dějin musíme vzít v úvahu další rozdělení, chceme-li zhodnotit historické dědictví Evropy: velké schizma z roku 1054. Ačkoli papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras I. v roce 1965 zrušili své předchozí vzájemné exkomunikace, čímž položili právní základ pro vzájemné usmíření, jednota mezi katolickou církví a východním pravoslavím zůstává více přáním než realitou, a to spíše z politických než teologických důvodů.

A třetí silnou dělicí linií mezi Východem a Západem bylo formální ukončení druhé světové války Pařížskou mírovou smlouvou (10. února 1947), v jejímž rámci si vítězné mocnosti potvrdily rozdělení Evropy na své sféry vlivu. Začala studená válka a země východní Evropy, žijící v naprostém útlaku, ekonomicky i kulturně zaostávaly za svobodnými zeměmi západní Evropy. Tento systém vztahů skončil až rozpadem Sovětského svazu (1989–1991), po němž mnoho východoevropských zemí získalo svou dlouho žádanou nezávislost a začalo se (znovu) integrovat do ekonomického a politického společenství vytvořeného západoevropskými státy.

Zmeškaná schůzka

Diskuse o současném světě se vždy prolíná s historickými fakty a pamětí. Z pohledu Západu byl Východ zaostalým a zranitelným regionem, což je od studené války odůvodněná vize. Země, komunity a jednotlivci z Východu byli jako vzdálení příbuzní, kteří téměř nikdy nepřijeli na návštěvu, a proto se na ně pomalu zapomínalo. Existovali i neexistovali zároveň.

Viděno z Východu představoval Západ země svobody a ještě více bohatství. Kniha Stefana Bottoniho o změně režimů v letech 1989 až 1991 má příhodný název A Várva Várt Nyugat (Dlouho očekávaný Západ), který přesně vyjadřuje základní pocity zemí střední a východní Evropy vůči Západu.

Stín minulosti, který pro Bottoniho znamená především komunistickou diktaturu, stále zatemňuje vývoj východní poloviny Evropy. Ačkoli kdysi utlačované země dohnaly západní tržní ekonomiku a v mnoha ohledech i demokratické politické systémy v právní a ekonomické sféře, logika a rutina totality hluboce ovlivňují myšlení a paralyzují nezbytné reformní procesy. Toto škodlivé dědictví se projevuje především v touze po silném vůdci, která je mimo jiné důsledkem omezené autonomie občanské společnosti.

Třicet let po pádu komunismu provedlo výzkumné centrum Pew Research Center hloubkový průzkum v téměř každé evropské zemi o tom, jak lidé hodnotí celé toto období. Stručně řečeno: zjistilo, že optimismus z doby před třiceti lety se v mnoha ohledech změnil ve zklamání. Mnozí jsou s ekonomickým a politickým vývojem nespokojeni. Východoevropské země se v obavách ohledně sociální nerovnosti a fungování svých politických systémů stále více podobají západním zemím.

Západ, který už neexistuje

Zatímco zásadní rozdíly mezi západními a východními společnostmi, pramenící z dávné i nedávné minulosti, jsou nepopiratelné, dělicí linie mezi Východem a Západem se už nezdá tak jasná. Podobnosti jsou stále zřetelnější. Mnoho badatelů je pevně přesvědčeno, že problémy, jimž čelí celý kontinent, stále více vyžadují evropskou jednotu a společný postup.

Ivan Krastev, bulharský politolog a dlouholetý výzkumník v Institutu pro humanitní vědy ve Vídni, publikoval v roce 2019 knihu Světlo, které pohaslo, a o rok později knihu Po Evropě. Podle těchto dvou úzce souvisejících analýz už nemá smysl hovořit o západní a východní Evropě, protože západní Evropa, o kterou východní země usilovaly, už neexistuje. A přístup napodobování západních řešení problémů východních zemí přinesl jen slabé výsledky. Nyní si stále více zemí a politických lídrů uvědomuje, že neexistuje nic, co by stálo za kopírování.

Éra napodobování, která začala v roce 1989, skončila mezi lety 2008 a 2016. Toto jedinečné historické období mělo dva specifi cké rysy. Na jedné straně znamenalo konec studené války a konkurence mezi dvěma soupeřícími ideologiemi. Na druhé straně znamenalo konec západního plánu šířit vlastní hodnoty a institucionální modely do světa.

Nové strachy, které spojují

V knize z roku 2009 definoval Dominique Moisi, jeden z předních francouzských politologů, Evropu jako kontinent strachu. Strach může znamenat mnoho věcí, ale v tomto kontextu znamenal, že se celý evropský kontinent obává, že jeho hodnoty, které po staletí definovaly jeho kolektivní identitu, padnou za oběť vnějším silám: ekonomické síle Asie, islámskému fundamentalismu nebo migrační síle ze zemí globálního Jihu.

Moisi si je samozřejmě dobře vědom významných rozdílů mezi západní a východní Evropou. Domnívá se však, že je důležitější zdůraznit podobnosti a upozornit na sdílené obavy. Strach je emoce a autor ve svém výzkumu tímto směrem pokračoval. Jeho nejnovější kniha, vydaná v roce 2024, má výmluvný název: Le Triomphe des émotions (Triumf emocí). Propasti ve vnímání strachu se neprohlubují mezi společnostmi západu a východu Evropy, ale spíše v rámci jednotlivých zemí na obou stranách. Odkazy na vzdálenou i nedávnou minulost jsou sice stále silné, ovšem slábnou. Na jejich místě a v blízké souvislosti s nimi se prohlubují vnitřní rozpory uvnitř společností.

Během posledních deseti let zasáhly Evropu tři velké krize: uprchlická, která začala v roce 2015, pandemie covidu-19 (vypukla 2020) a ruská válka proti Ukrajině, která začala v roce 2022. Tyto krize představují pro jednotlivé země mimořádnou zátěž – a to ekonomickou, politickou i kulturní. Zároveň přiživují populismus a sociální hysterii.

A co na to církev?

Dosud jsme se zabývali hlavně tlaky, jež na evropský kontinent doléhají. V rozjitřených evropských společnostech se církev (potažmo církve) může pokusit vzdorovat rozdělování a rozkladu, když svou naději založí na Bohu. Musí prohloubit svou víru, projevovat vyváženou sebekritiku, studovat sociální a teologickou kulturu a mít odvahu podstoupit určitá rizika.

Pokud je víra církve silná, nejsou její kolektivní emoce poznamenány strachem a úzkostí, nýbrž důvěrou a nadějí. Je-li její víra silná, nepokládá se za zranitelnou vůči ekonomickým, politickým a statistickým okolnostem, ale odvažuje se vykonávat svou službu s tvrdohlavostí a odhodláním; hlásá evangelium, ať už jsou okolnosti příznivé, či nepříznivé.

Pokud je církev hluboce zakořeněna ve víře Kristova evangelia, bude schopna najít pilíře, na nichž může stavět mosty důvěry prostřednictvím jednotlivců, v menších i větších komunitách a ve společnosti. Bude schopna být sebekritická a vyhýbat se pokušení přizpůsobovat se současným náladám a trendům. Bude schopna otevírat a udržovat komunity nabízející prostor důvěry lidem bez duchovního domova, kteří byli popáleni falešnými sliby a nyní nemohou důvěřovat nikomu ani žádné veřejné instituci.

Sociální učení církve a s ním spojené znalosti společnosti mohou položit základy nezávislého pohledu na realitu a její hnací síly. Mohou nám pomoci vidět za fasádu politických sil, které se donekonečna prohlašují za křesťanské, zatímco ve většině případů se pouze snaží získat křesťanské hlasy.

Kromě prohloubení vlastní víry, jazyka a současných nástrojů evangelizace, jež z víry vycházejí, je nezbytná teologie. Ta, která rozumí dnešní kultuře a je úzce spjata s odvěkou hermeneutikou Božího slova. Bez náročné a kvalitní teologie není církev schopna evangelizovat soudržně a adekvátně. Zanedbají-li církevní představitelé účinnou podporu teologie a budou-li ji považovat pouze za obtěžující překážku, nikoli za podporu v naplňování svého společného poslání, zničí živou hermeneutickou tradici a budou schopni pouze opakovat slova minulosti.

Ztráta důvěry v instituce

Mezinárodní sociologické průzkumy náboženství ukazují, že důvěra v instituce, včetně církevních, v celé Evropě dramaticky klesá.Ti, kdo tuto ztrátu důvěry připisují chování církve, jistě mají pravdu. Je však také velmi důležité vzít v úvahu širší sociální a kulturní trendy ovlivňující prestiž všech klíčových společenských institucí. Krize důvěry tak nepostihuje jen církve, ale i mnohé další veřejné instituce.

Vypůjčením názvu slavné knihy Oswalda Spenglera Der Untergang des Abendlandes (Úpadek Západu) mnozí vyjadřují obavu, že křesťanství v Evropě upadá. Takzvaný úpadek křesťanství nebo církve se však neměří úbytkem jejích věřících ani snižujícím se sociálním a politickým vlivem církve, tedy důsledky procesu sekularizace. Církev hodnotíme na základě jejích zdrojů víry a ještě více na základě jejích činů – jako tu, která hlásá milosrdenství a odpuštění a je strůjcem těchto skutků.

Dnes už nemůžeme vnímat Evropu podle starého politického rozdělení na progresivní Západ a zaostalý, ale zarputilý Východ. Evropa je kontinent potýkající se s geopolitickými výzvami, kdy potřebuje podporu křesťanského myšlení a chování. To plně uznává a cení si lidských bytostí – a je schopno překlenout rozpory vytvořené sobeckými zájmy. Biskupové a biskupské konference v Evropě mohou pokorně, ale s důvěrou čerpat ze zdrojů víry a sociálního poznání a s odvážnou důsledností se podílet na evangelizaci. A zároveň se synodální cestou vydávají společně kupředu s nadějí.

Text je zkrácenou verzí přednášky maďarského pastorálního teologa a religionisty z univerzity v Segedíně. Zazněla v říjnu ve Fatimě před biskupy z Rady evropských biskupských konferencí (CCEE).