Nikol Sobotková, metodička prevence z církevní Veselé školy v Praze, vysvětluje, že příčina, proč dítě něco záměrně dělá nebo naopak nedělá, že takzvaně „zlobí“, může být úplně jinde, než se na první pohled zdá. Na nás je, abychom ty příčiny hledali a pracovali s nimi.

Představte si třeba dítě, které odmítá jít na kroužek, kam doposud chodilo. Říká, že tam nechce, že ho to nebaví. Můžete na ně přitlačit a donutit ho… anebo se začnete pídit po tom, proč tam nechce jít. Pak třeba zjistíte, že se tam k němu někdo nechoval hezky nebo že se mu smáli. „Když si uděláte čas, sednete si, popovídáte si o tom a snažíte se dítě pochopit, řeší se to úplně jinak, téměř samo,“ zmiňuje Sobotková.

Když na dítě křičíme

Psycholog a lektor Milan Studnička, spoluautor portálu Dovychovat.cz, konstatuje, že křik a příkazy „bez vysvětlení“ mohou v dítěti vyvolat stresovou reakci. Dítě se buď lekne a začne poslouchat ze strachu, nebo se naopak zasekne a odmítne spolupracovat – vzdoruje. Může se také stát, že úplně „zamrzne“ a přestane vnímat, co po něm dospělý chce, protože se cítí bezmocné. Dlouhodobě to vede k tomu, že dítě začne ztrácet sebedůvěru, bude se cítit nedůležité či neschopné. A co je horší, učí se, že respekt se získává křikem a mocí. Když vyroste, bude s největší pravděpodobností na ostatní také křičet – anebo si naopak nechá vše líbit. Vytváří si obranné mechanismy, které mohou v dospělém životě napáchat řadu škod.

Nikol Sobotková doporučuje, abychom se pokoušeli vžít do našich potomků – jak se asi cítí, když na ně křičíme a něco jim nařizujeme? Na jedné straně máme vnímat a být citliví k tomu, co potřebují, na druhé máme děti učit, aby se nezaměřovaly jen na sebe a chápaly i emoce druhých. Mohu jim například říkat, že dnes nemám dobrý den, necítím se dobře, něco mě štve… a zároveň nedovolit, aby na nás druzí křičeli.

A jak to změnit doma?

„Základem je změnit přístup od rozkazů ke spolupráci. Děti potřebují cítit respekt a bezpečí, aby mohly respektovat ostatní. Někdy stačí říct: ‚Rozumím, že teď nechceš uklízet, co kdybychom to udělali spolu?‘ Děti zároveň potřebují jasně nastavené hranice a pravidla, ale srozumitelně vysvětlené. Například: ‚Před večeří si vždycky ze stolu uklízíme hračky, aby byl prostor k jídlu, a umyjeme si ruce, abychom si do pusinky nedávali bakterie,‘“ uvádí Milan Studnička.

Rodiče a vychovatele vybízí, aby budovali důvěru. Ta je klíčem k dětskému srdci. Když dítě cítí, že mu dospělý rozumí a zajímá se o ně, začne samo spolupracovat. Někdy stačí dát potomkovi najevo, že si jej vážím, vnímám ho. Důležité je, aby dospělí oceňovali snahu, nejen výsledek. Místo: „To jsi udělal špatně, taková chyba!!“ je lepší říct: „Mám radost, že ses snažil. Většinu příkladů máš správně, jen v tomhle je potřeba zvolit jiný postup…“

Ovšem ne vždy to jde samo od sebe. Mnozí z dnešních rodičů zažili autoritativní výchovu, fyzické tresty a zvýšený hlas. A pro mnohé je nesmírně těžké vystoupit z automatismu „křiku“. „Křik je obranný mechanismus, jímž mnoho dospělých reaguje na napětí a pocity frustrace. Odstranit tento automat je dlouhodobý proces. Lze toho dosáhnout pomocí sebeuvědomování, terapie, četby, absolvování seberozvojových kurzů, které máme například v našich projektech Dovychovat a Restart muže. Cest je celá řada, ale první krok, který může udělat každý, je naučit se popisovat stav těsně před výbuchem. Takže místo křiku můžu dítěti jasně a klidně říct, co cítím a co potřebuji, jako třeba: ‚Potřebuji teď chvíli klidu, abych mohl přemýšlet. A moc by mi pomohlo, kdybyste si mohli hrát tišeji…‘ Děti sice budou hlučet za pár minut znovu, ale alespoň můžeme trénovat nový způsob komunikace,“ vybízí Milan Studnička. Nikol Sobotková, sama trojnásobná maminka, povzbuzuje k trpělivosti. Když se rozhodneme dělat věci jinak a začít dítka motivovat, povzbuzovat a oceňovat, chvíli potrvá, než si na to rodinný systém zvykne a naučíte se nové komunikaci.

„U nás to začalo tak, že jsem byla strašně unavená a nezvládala všechny povinnosti, zaměstnání a práci doma. V takové situaci nefunguje házet vinu na děti a říkat: ‚Vy mi s ničím nepomůžete, nic neděláte.‘ Spíš pomáhá postoj: ‚Potřebuju pomoct. Co bys mohl/a udělat doma ty?‘ Společně jsme vymysleli dohody: děti si rozdělily oblasti práce, kterou mají na starosti. Také je možné naplánovat si o víkendu společný čas a povídat si o tom, co bude potřeba v následujícím týdnu, co kdo udělá a kdo potřebuje od koho pomoci,“ přibližuje Sobotková s tím, že role dospělého je hlídat, aby služby fungovaly. Když to začíná váznout, měl by děti upozornit, případně hledat nové cesty. Nemusí se reagovat křikem ani v návalu vzteku. Stačí jednoduše říct, že tady byla dohoda. „Už minulý týden jsem upozorňovala, že ji neplníš, a bude-li to takhle pokračovat, dávám ti poslední šanci na nápravu, jinak přijde trest.“ „Nejlepší je se úplně na začátku s dětmi domluvit, aby ony samy navrhly, co bude tím trestem. Může to být několik dní bez mobilu či televize. Ale také je důležité, když už ten trest dám, být důsledná a opravdu to vydržet. Proto než ho určím, měla bych si opravdu dobře rozmyslet, jestli bude účinný, ale také splnitelný, a jestli i já vydržím na něm trvat,“ uzavírá Sobotková.

Uznává, že když pracuje s kolektivem, s celou třídou, může se stát, že hranice jsou tak moc rozbité a nic nemá svůj řád, že je potřeba nejprve zvolit autoritativní vedení, než se situace srovná. To se může týkat i jednotlivce. Ale vždycky je potřeba hledat, co je pro dítě v daném kontextu nejlepší, a mluvit o tom.

Tipy pro větší motivaci

Pomozme dětem zaměřit se na to, co se jim podařilo, ať chtějí ve svém úsilí pokračovat. Vzbudit v nich víru v dobrý život a chuť každé ráno vstát a posouvat se tam, kde si přejí být. Naučit je hledat způsoby, jak se zlepšovat, jak komunikovat a jak o sebe pečovat. Hlavní motivace není ani tak o čase, nýbrž o energii, kterou zrovna mám, a o chuti se do něčeho pustit. Zkuste společně zmapovat dětský den. Napište si jednotlivé dny: čas od probuzení do ukládání ke spánku. Připište aktivity, které jsou jasně dané pro každý den, a jděte do detailů – ustlat postel, vyčistit zuby, nasnídat se, odejít do školy, oběd, příchod domů, čas na odpočinek, a jak odpočívat. Nezapomeňte na společný čas a na rituály před spaním. Když bude dítko aktivity rozplánovávat, ať se zamyslí, kdy se mu do toho bude chtít (tedy kdy má vnitřní motivaci to splnit, dostatek energie a chuť si to odškrtnout). Zapište si k tomu i čas, jak dlouho to asi bude probíhat. Když to hned nepůjde, nevadí. Zkoušejte to opakovaně a buďte vytrvalí. Večer, až půjdou vaše děti spát, zeptejte se jich v postýlkách: 

1. Co se jim dnes nejvíce líbilo? 

2. Co pro ně bylo dnes těžké? 

3. Co se jim povedlo? 

4. A na co se zítra těší? Zaměřme se i na emoce. Díky schopnosti pojmenovat, co cítíme a proč, máme větší kontrolu nad tím, jaké emoce prožíváme.

MARTINA NOVOTNÁ, zakladatelka iniciativy Kouči do škol