O co jde v dětské svátosti smíření?

Než jde v katolické církvi dítě poprvé ke stolu Páně, má mít čisté srdce. A příprava na svátost smíření je z mého pohledu ještě těžší úkol než příprava na samotnou eucharistii. Většinou děti tuto první zpověď prožívají ve věku okolo devíti let a v té době ještě nemají žádné těžké hříchy. Ale i my dospělí se přece snažíme své nitro očišťovat od méně závažných sklonů, špatných myšlenek a slov, abychom mohli lépe následovat Ježíše. Dítě většinou nikoho neokradlo, nezmrzačilo ani nezabilo, ale jistě už má spoustu prohřešků proti sourozencům, rodičům nebo svým povinnostem.

Jak rodiče mohou dítě doprovázet při tomto velkém životním kroku?

První svátost smíření má zmapovat, kde má dítko slabé stránky a co se mu opakovaně nedaří. Po vyznání vin má s odpuštěním přijmout zároveň větší sílu se sebou bojovat. Aby rodiče dítěti opravdu pomohli, je lepší dlouhodobá příprava. Jednou z možností je vést ho k hodnocení dnů v rámci večerní modlitby, a to především z pozitivního hlediska – co se stalo, co dítko dobrého udělalo, co se mu podařilo. V opačném případě hrozí, že mu natrvalo srazíme sebevědomí, nebude si věřit a bude mít pocit, že je trvale špatné. Lepší je říct např.: „tohle se stát nemělo,“ nebo: „něco ti ujelo,“ apod. Hodně záleží na formulacích – rozhodně nemáme říkat, že je dítě „zlé“, že „za nic nestojí“, to by se ve slovníku rodičů vůbec nemělo objevit! Hodnotíme čin, nikoli dítě – to je pořád milované. Zařadila bych návyk zpytovat svědomí klidně už po celý rok, kdy se dítě na svátost smíření připravuje. Zpytování by mělo zahrnovat rozpomínání se na uplynulý den, kdy jsme zažili velkou radost, za co děkujeme a co se nám naopak nepovedlo nebo mělo být nijak. Lze říct například: „Pane Bože, omlouvám se“, stejně jako rodičům a sourozencům.

Po zpytování má následovat lítost…

To je úplně nejdůležitější část svátosti smíření, aby dítě bylo schopno říct, že ho něco mrzí, že kdyby mohlo, vzalo by to zpátky a že se bude snažit toho příště vyvarovat. Nemá ale smysl slibovat: „už to v životě neudělám“ – to nelze splnit. Je lepší slíbit např.: „dám si na to pozor.“ Jenže když je mi jedno, že jsem se někomu posmívala, hecovala ho nebo mu schovávala věci, nefunguje to. Bez lítosti není odpuštění.

Dětem zřejmě pomůže dopředu přesně vědět, jak to bude před zpovědníkem probíhat.

Tohle má dětem vysvětlit připravující kněz nebo katecheta. Naše děti třeba mívaly notýsek, kde měly jednotlivé části zpovědi zapsané, mohly do něj nahlížet; i konkrétní hříchy, aby se nebály, že na něco zapomenou. Pak je na řadě poučení. Kněz na vyznání reaguje a udělí dítěti něco za pokání. I tuto část bychom měli dětem vysvětlit, že se tak kajícník snaží alespoň trochu „vyrovnat“ to nedobré, co způsobil. Asi jako když doma něco rozbije a pak rodičům přinese pár penízků ze své kasičky jako kompenzaci. A pak je tam ještě jeden prvek, který se dnes moc nezdůrazňuje, ale je velmi důležitý, a to předsevzetí – pokud možno konkrétní a jednoduché, splnitelné. Tak, abychom si je mohli v duchu skoro až „odškrtnout“, říct si: „vydávám se na cestu dobra a tohle bude mým prvním krokem.“ Je nesmysl slibovat např.: „budu celý den hodný“, lepší je předsevzít si např.: „všimnu si, že je plná myčka, a vyložím ji,“ nebo: „vynesu odpadky, aniž mě u toho kdokoli uvidí.“

Přípravou tedy má žít tak trochu celá rodina.

Nelze ji ponechat výhradně na knězi nebo katechetovi. Možná to tak někdo bere, ale je to špatně. Pokud se rodiče přípravy samotné neúčastní, měli by alespoň dostávat něco jako „domácí úkoly“. Ani ne tak probírat, co se děti učí, ale spíš, co u toho prožívají. Ono to opravdu není o bílých šatičkách… Když jsou rodiče u toho, že dítě zpytuje svědomí, je to velká věc! Je ideální, když tak činí co nejvíc samo. Ale je možné mu také trochu poradit, říct třeba: „a co myslíš, tenkrát tohle…?“ Nepřipomínat staré prohřešky, zvlášť když je dítě už úplně vytěsnilo, ale pomoci mu k upřímnému vyznání a odpuštění. To vždy záleží na vztahu rodič – dítě. Je také vhodné tuhle svátost v rodině oslavit. Něco úžasného se stalo, posunula jsem se dál a je třeba se z toho radovat – jít třeba do cukrárny. Zpověď přináší dětem určitou nepohodu a tu můžeme vyvážit tím, že se mohou na něco těšit. Pak dítě chodí ke svátostem radši, neodkládá je a nespojuje si je jen s negativními zážitky.

Jak celkově dětské svědomí formovat, aby bylo zdravé – ani laxní, ani úzkostné?

Souvisí to s celkovou výchovou v rodině. Je-li sám rodič úzkostný, nejspíš k tomu bude mít sklony i dítě – a naopak. Pokud tomu tak je, pomůže o tom hodně mluvit. Aby dětské svědomí nebylo skrupulózní, může rodič říct např.: „tohle jsi ale neudělal schválně, to se ti přihodilo,“ nebo: „nemohl jsi to ovlivnit,“ apod. Naopak u laxního dítěte je vhodné naznačit: „zkus si uvědomit, že se ti to stává znovu a znovu,“ nebo: „dej si na to příště pozor.“ To je časté při vztekání, když dítě v hněvu řekne dost ošklivá slova, ale ve škole si to nedovolí – je tedy schopno to nějak ovládat. Máme děti vést k radosti a vděčnosti, ale i k odpovědnosti za vlastní činy.

Co výchova strachem z Boha?

Ta je strašná! Ne. Bůh nás především miluje, ještě víc než naši rodiče, bez podmínek. A někomu, kdo nás takto miluje, jsme ublížili – ne, že bychom ho rozezlili, Bůh má nad vším nadhled. A chce dítku odpustit. Představa Boha, který se zlobí, neuvěřitelně zkresluje obraz Boha až do dospělosti.

A co když je věřící jenom jeden z rodičů? Jak to ovlivňuje svědomí dítěte?

Když duchovní život dítěte jeden z rodičů nepodporuje, je to těžší pro dítě i pro druhého rodiče. To se stává mj., když sám rodič ke svátostem nechodí, třeba proto, že žije v tzv. „neregulérním svazku“. Tady bych doporučila poradit se s někým zkušeným (katechetou, knězem, věřící kamarádkou apod.)