Slova písně sahají ke knize Job (19,2527). Job leží v prachu, přátelé mu vykládají, čím se provinil, příbuzní se od něj odvrátili. A právě odtud zazní: „Vím, že můj Vykupitel žije.“ Hebrejský biblický pojem go’el (zde Vykupitel) označuje příbuzného, který se zastane člena své rodiny, když si sám pomoci nemůže. Job mluví z hlubin frustrace: nemá žádné záruky, jen vzdorovitou důvěru, že prachu poslední slovo nepatří.

„A ne jiný“ proto nemá vyznít jako „já ano, ostatní ne“. Hebrejský text říká spíš „a ne cizí“: Job doufá, že Boha, který se mu zdá protivníkem, nepotká jako cizince, ale jako zastánce. Nežádá důkaz, touží po setkání. Verš je ostatně nesnadný a překlady se liší („ve svém těle“, nebo „bez svého těla“). O vzkříšení těla tu starozákonní autor ještě nemluví; vyslovuje naději, že vztah s Bohem smrt nepřetne.

Teprve křesťanská tradice, s liturgií i latinskou Biblí, čte tato slova velikonočně: Vykupitel má tvář Krista, který vstal z mrtvých, a „oči“ připomínají, že spasen bude celý člověk, nejen jeho duše. Pavel pak o tomto setkání mluví jako o vidění „tváří v tvář“ (1 Kor 13,12).

Píseň „Věřím, že můj Vykupitel žije“ dává tuto naději do úst všem. Zpívat nad rakví „uvidím ho já, a ne jiný“ není sobecké: nikdo nemůže věřit za druhého a nikdo nebude zaměněn s někým jiným. Bůh totiž nemiluje lidstvo jako obecnou kategorii. V čase Dušiček, mezi svíčkami na hřbitově, může naděje dostat konkrétní tvář: jména na náhrobcích nejsou totiž „jedni z mnoha“. Dušičky tak nemusí být jen vzpomínkou, ale vyznáním, že Bůh své neopouští. Zpěv tedy v sobě spojuje Jobův výkřik, velikonoční víru církve i naši vlastní modlitbu.

Autor je teolog působící na Univerzitě Hradec Králové.