Organizátoři festivalu Dvořákova Praha už několik let připravují v doprovodném programu procházky, které slavného skladatele přibližují. A tak se i KT vydal na jejich zhruba půldenní pražské putování s americkým muzikologem Davidem Beveridgem, odborníkem na Antonína Dvořáka. Začínáme blízko Vltavy, za budovou Národního divadla, u kostelíka sv. Vojtěcha ze 14. století na Novém Městě pražském, kde třicetiletý skladatel působil mezi lety 1874 až 1877 jako varhaník.

Beveridge umí plynně česky a různorodá skupina asi 30 lidí mu naslouchá se zaujetím. „V době, kdy zde Dvořák působil, se barokizovaný kostel vrátil do gotického stylu,“ vypráví Beveridge o vzezření chrámu v dnešní Vojtěšské ulici. Smlouva s farností skladatele zavazovala k takřka každodennímu hraní, a to za skrovný plat. Za to se ale mohl těšit z vysoké kvality svatovojtěšského sboru, ve kterém zpívala i jeho manželka. Kostel se tehdy považoval za místo, kde se v Praze provozovala nejlepší duchovní hudba podle zásad tzv. cecilské reformy, jejímž cílem byla obnova katolické chrámové hudby a očištění liturgického zpěvu od světských vlivů. Byla zde proto uváděna renesanční nebo „novorenesanční“ hudba bez doprovodu nebo pouze s varhany. V době svého působení u Vojtěcha nejspíš Dvořák složil část svého Stabat Mater. Zhudebnit utrpení Panny Marie pod křížem mu pomáhalo vyrovnat se s tragickou smrtí svých tří malých dětí. Také se zde ale setkal s Leošem Janáčkem a samozřejmě s ředitelem kůru kostela, skladatelem Josefem Foersterem starším.

Nedaleko kostela se dodnes nachází Restaurace U Zpěváčků, kam můžete zavítat na rodinné občerstvení. „Dvořák tam rád chodil z blízkého Prozatímního divadla (prakticky dnes Národního – pozn. red.), kde hrál v orchestru na violu a později také dirigoval. U Zpěváčků si dával bramborovou polévku. Když začali hudebníci pít pivo, říkal jim: ‚Kluci, další už ne, musíte na zkoušku‘,“ prozrazuje nám s úsměvem průvodce Beveridge, vycházeje z dobové vzpomínky z let 1862–1871.

Národní divadlo bylo dostavěno v roce 1881. Na novém jevišti poprvé zazněly Dvořákovy opery – Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida. Opakovaně zde také dirigoval svá koncertní díla – např. oratorium Svatá Ludmila včetně pražské premiéry, Houslový koncert, Stabat Mater či slavnou pražskou premiéru 9. symfonie Z Nového světa.

Konvikt jezuitský i hudební

Antonín Dvořák se narodil v Nelahozevsi, asi 45 kilometrů severně od Prahy. Jeho rodný dům tam před dvěma lety proměnili v moderní muzeum a kulturní centrum majitelé tamního zámku a správci domu Lobkowiczové (přesněji jejich společnost Lobkowicz Collection). Ale to už je tip na další výlet.

Zůstaňme v metropoli, kam Dvořák přišel ve svých 16 letech na podzim roku 1857, aby studoval na Varhanické škole, v monarchii první svého druhu a s vynikající pověstí. Jeho první pražské bydliště bylo v Husově (tehdy Dominikánské) ulici u příbuzných (čp. 3, dnes Domov mládeže). Další pražskou dvořákovskou zastávkou je právě varhanická škola v „Konviktu“ s dvorem uprostřed. Dnes je to zrekonstruovaná budova mezi Konviktskou a Bartolomějskou ulicí. Tehdy to byl „ústav poskytující studentům byt, stravu a výchovný dozor“ v domě, který kolem roku 1660 postavili jezuité. Dvořák navštěvoval varhanickou školu mezi lety 1857 až 1859. „Bylo to jediné místo, kde ještě před vznikem konzervatoře učili komponování hudby,“ vysvětluje Beveridge. Dvořák prý později vzpomínal, že „všechno páchlo plesnivinou – i varhany“.

Z refektáře (jídelny) Konviktu se stala později koncertní síň, kde Dvořák uvedl ve světové premiéře svá díla: Klavírní trio B dur (1877), Klavírní kvartet D dur (1879), Polonézu pro violoncello a klavír nebo Mazurek pro housle a klavír. Po otevření koncertní síně Rudolfina v roce 1885 ztratil Konvikt na významu, ale o devět let později se tady ještě odehrála pražská premiéra jedné z Dvořákových nejpopulárnějších skladeb – „Amerického“ smyčcového kvartetu F dur. „Dnes je tu Dvořákovský archiv a za kostelem sv. Bartoloměje se nachází budova, kde na pražské konzervatoři učil Dvořák kompozici,“ uvádí americký odborník s tím, že to bylo mezi lety 1891 až 1900, kdy se Dvořákovo učitelské působiště přesunulo také do Rudolfina. Tam dokonce dirigoval první koncert České filharmonie (4. ledna 1896). On sám jako dirigent poprvé vystoupil na Žofíně 17. listopadu 1878, kde uvedl svůj první samostatný koncert (včetně Serenády d moll, Slovanských rapsodií č. 1 a 2 nebo Dvou furiantů).

V Konviktu jinak bydlel např. Dvořákův učitel Josef Leopold Zvonař (autor písně Čechy krásné, Čechy mé) nebo skladatel Karel Bendl, jehož rodiče Konvikt v 19. století vlastnili a provozovali zde hospodu. Scházela se tam i malá společnost hudebníků – kromě zmíněných i Bedřich Smetana, Josef Srb-Debrnov a Alois Göbl. V roce 1879 sem Dvořák přivedl i německého skladatele Johannese Brahmse.

Průvodce nás v Bartolomějské ulici upozorňuje ještě na jednu budovu – kino Ponrepo, kde byl v Dvořákově době po Žofínu druhý nejvýznamnější koncertní sál. Ulice se jmenuje po barokním kostele sv. Bartoloměje, u něhož se tehdy nacházel klášter Šedých sester III. řádu sv. Františka. A když už tu budete s dětmi, je na místě připomenout i historii 20. století. Během druhé světové války zde sídlilo gestapo a po něm komunistická Státní bezpečnost s nechvalně proslulou výslechovou místností „kachlíkárnou“.

Když přišel Dvořák do Prahy, nechal se ve svých 17 letech biřmovat, a to v dominikánském kostele sv. Jiljí – nedaleko něj i bydlel. Přijal biřmovací jméno Leopold, které mnoho let používal jako své druhé. „Možná si ho vzal po svém učiteli Josefu Leopoldu Zvonařovi,“ odhaduje americký průvodce. „Antonín Dvořák byl celý život věřící člověk a jeho pražské aktivity často souvisely s církví,“ doplňuje.

S Annou Čermákovou se hudebník oženil v roce 1873 v kostele sv. Petra na Poříčí. A když manželé Dvořákovi bydleli nedaleko kostela sv. Štěpána (v ulici Na Rybníčku 12 nebo v Žitné 14), chodil tam Antonín každý den, hrával na varhany a dokonce zde nechal pokřtít všech devět dětí. Ani tím není propojení rodiny se svatoštěpánským kostelem u konce. Roku 1898 tu slavili manželé stříbrnou svatbu spolu se sňatkem jejich dcery Otilie, která si vzala skladatele Josefa Suka, kterého Dvořák dříve učil.

Když pak bydlel Dvořák na Karlově náměstí, chodil prý každý den do zdejšího jezuitského kostela sv. Ignáce. Jeho přátelé vzpomínali, že byl „nadobyčej nábožný“ – jak sděluje David Beveridge.

Na závěr rodinného výletu se můžete vydat na slavný vyšehradský hřbitov Slavín. Český skladatel zemřel náhle, v neděli 1. května 1904 po poledni jako teprve třiašedesátiletý. Po slavnostním pohřebním průvodu z kostela Nejsvětějšího Salvátora v Klementinu o čtyři dny později uložili jeho ostatky do dočasného hrobu na Vyšehradě. Po dvou letech byla rakev přenesena do rodinné hrobky v arkádách na severním okraji hřbitova a v roce 1914 tam umístili Dvořákovu bustu od sochaře Ladislava Šalouna. A na Slavíně pak můžete s dětmi objevovat i další hroby českých velikánů.

***

Kam za Dvořákem?

Rodný dům Antonína Dvořáka – Nelahozeves – moderní muzeum a hudební centrum.

 Památník Antonína Dvořáka – Vysoká u Příbrami – letní pobyty skladatele (do 31. října zde probíhá výstava „Ženy na Vysoké. Žačky, švagrové a lásky Antonína Dvořáka“).

 Muzeum Antonína Dvořáka – Praha – v letohrádku Amerika na pražském Novém Městě (Ke Karlovu 20), patří pod Národní muzeum. 

Zámek Maleč u Havlíčkova Brodu – Dvořák sem jezdil za Marií Červinkovou-Riegrovou (dcera Františka Ladislava Riegra), která byla autorkou libret k jeho operám Dimitrij a Jakobín. Dvořák tam hrával na klavír a nachází se tam i jeho busta.