Někdy se nám daří náročné situace s našimi teenagery vybalancovat, jindy to tak snadné není. Mnohdy nevíme. Občas jsou drzí, kritičtí a nevybíraví, jindy se stáhnou a nemluví s námi vůbec. Mnoho rodičů právem nabude pocit, že se jim jejich dítě vzdaluje. Jsou tím frustrovaní a nejistí.

„Úkolem tohoto období je, aby se dospívající separovali od rodičů, získali vlastní pohled na život, vlastní názory. A je to v pořádku. Teenageři byli vždy výluční a specifičtí,“ konstatuje krizová interventka a lektorka Rodinného centra Praha Jaroslava Korčáková s tím, že oproti těm, kdo s náctiletými pracují, ti dospělí „doma“ to mají těžší. Právě v rodinách je místo, kde na svých nejbližších mladí lidé testují hranice a trénují komunikační dovednosti. „Věřím, že pro většinu rodičů je hodně složité mít doma puberťáka,“ podotýká Korčáková.

Psycholožka Pavla Koucká přiznává, že k ní do poradny chodí rodiče teenagerů, kteří těžko snášejí, jak se k nim jejich náctileté děti chovají, a hledají cesty, jak lépe komunikovat. „Mladí umí být na jedné straně zraňující, ale na straně druhé jsou velmi zranitelní,“ konstatuje psycholožka. Je snadné se jich dotknout nebo je naštvat – a ne vždy jde to či ono sdělit, aby to náš potomek nepochopil jinak, než jsme zamýšleli, a aby konstruktivní připomínku neprožíval jako újmu. „Každé dítě je jiné a každý rodič je jiný, hodně záleží na tom, jaká je historie vztahu a komunikace. Ale obecně si myslím, že když puberťák začne být drzý a nepříjemný a má hlášky typu: „ty ničemu nerozumíš, jsi úplně nemožná, jsi úplně mimo…“ a podobně, může se vyplatit nad tím mávnout rukou a nechat to být. Protože teenageři bývají zahlceni emocemi a způsob, jakým mluví, víc hovoří o jejich emočním stavu než o tom, co ve skutečnosti chtějí říct, natož jaký k vám mají vztah,“ radí psycholožka.

Zjišťují, že rodič není dokonalý

Pro pubertu je podle Pavly Koucké vyšší kritičnost vůči rodičům příznačná. Logicky to vyplývá z toho, že malé děti jsou vůči rodičům velmi nekritické a téměř je zbožšťují. Až v pubertě nahlédnou, že rodič je chybující, že je také slabý, že neví a neumí všechno, že má i morální nedostatky… Pokud takový rodič umí před svým puberťákem uznat chybu a omluvit se, komunikaci to velmi pomůže. Pokud ovšem káže vodu a pije víno, skrývá či bagatelizuje před potomkem své nedostatky, přestože on je už nahlíží, je dítě o to kritičtější. Například když říká, že by potomek neměl jíst tolik sladkého, ale přitom ho sám jí. Anebo mu vyčítá čas strávený na mobilu či sociálních sítích, a přitom tam sám také je.

Respektující výchova může sice vzájemné komunikaci pomoct, ale jak podotýká psycholožka, není vhodné chodit okolo dětí po špičkách, prošlapávat jim cestičky a vše lakovat na růžovo. „Je potřeba jim dát mantinely, nesouhlasit se vším, nedělat vše podle nich. Jsou-li v komunikaci příliš hrubí a nám to není příjemné, je v pořádku se vymezit a říct: ‚Takhle se mnou mluvit nemůžeš.‘ Ve čtvrtém přikázání Desatera se říká: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Je zajímavé, že to je jediné přikázání, které zdůvodňuje, že to není pro ty druhé, ale pro jejich vlastní dobro,“ poukazuje Pavla Koucká. A dodává, že podobně jako my v jejich věku potřebují víc svobody, víc soukromí, víc rozhodovat sami o sobě, zkrátka mít svůj prostor fyzický, mentální i časový, kam svého rodiče nepustí.

Jaroslava Korčáková konstatuje, že se jí respektující výchova i způsob komunikace osvědčily. I při nich je ovšem vhodné zůstat v pozici rodiče, nesnažit se být s našimi teenagery „kamarádi“: „Jsem přesvědčená, že je v pořádku mít na dospívající nároky, ale také je potřeba to s nimi probrat. Mít je v úctě, respektu, ale zároveň požadovat, aby se i přes veškeré výbušné stavy a emoce chovali slušně. A když se to nepovede a pohár trpělivosti přeteče (někdy i ze strany rodičů), je důležité, aby o tom spolu uměli mluvit.“

Ani dítě, ani dospělý

Mohlo by nás svádět komunikovat s nimi jako s dospělými. S dospívajícími si totiž můžeme užívat hovory na těžší a zajímavá témata. Mívají chvíle, kdy se stanou zapálenými diskutéry, tříbí si názory, logicky argumentují, hledají souvislosti a velmi je to baví. Musíme ale respektovat i to, že v jiných chvílích se s námi nechtějí bavit. Mladý člověk je také často zahlcený emocemi a psycholožky radí, že bychom pro to měli mít pochopení. Není ani možné dělat si z dítěte vrbu, k čemuž mají tendence nezralí rodiče, zejména ti, jejichž manželství není v dobrém stavu nebo jsou partnerem opuštěni.

A možná jedno drobné povzbuzení: neberte si to osobně! Pavla Koucká říká: „Kritičnost dospívajících je někdy velká a můžeme mít občas pocit, že nás to dítě chce zničit. Ono ale jen chce, abychom ustáli tu jeho kritiku, abychom mu ukázali, že to jde unést, a abychom se k ní postavili dospěle. Klidně můžeme i uznat, že má pravdu, a omluvit se. A je-li kritika konstruktivní, umět si ji vzít k srdci. Tím můžeme v jejich očích hodně vyrůst.“

Také je dobré vědět, že to přejde. Rodiče se Jaroslavy Korčákové často ptají, jak dlouho to ještě bude trvat a kdy to skončí. To bohužel říct nejde, protože u každého jedince začíná puberta jindy a probíhá různě dlouho. „Ale myslím, že je potřeba si uvědomit, že je to relativně krátké období, během něhož je potřeba nepokazit si vztahy s dětmi úplně, přežít to – a pokud je vyhrocená situace, rozdýchat ji, nechat emoce vychladnout a někdy, až bude vhodná situace, se k tomu třeba vrátit.

Pár minut před odchodem do školy dcera zjišťuje, že si zapomněla umýt vlasy a že je potřebuje zaplést. „To už nestihnu,“ podotkne. Nabízím se, že jí je zapletu. „A to jako umíš?“ pohrdavě odvětí. Vzpomenu si na ty roky, kdy jsem všem třem holkám každé ráno zaplétala podle přání všemožné účesy, a trochu mě ten dotaz zabolí. Ale neřeknu nic a v rychlosti se snažím vytvořit jí na hlavě účes i s rizikem, že ho budeme muset předělat. „No, je to křivý, ale docela to jde,“ konstatuje, když jí ukážu fotku, jak to vypadá vzadu. Oddychnu si a už to neřeším. Za chvíli, těsně před odchodem do školy, jen nakoukne hlava do dveří a řekne: „Mám tě ráda, mami“ – a zase je zavře.