Krajina poblíž Chomutova a Mostu je místem, odkud mladí spíše odcházejí a kde těžba hnědého uhlí zásadně poznamenala životy místních lidí. Proč je právě toto místo pro hospic důležité a jak ho jeho zdravotní sestry mohou zvládnout? Dokážou být lidem nablízku, když je tady ke každému tak daleko?

„‚Tati, jdi se rozloučit a jdi ji pustit, ať může odejít,‘ řekla jsem mu, když jsem cítila, že maminka nám odchází, ale zdálo se, jako by ještě na něco čekala. Agresivní gliom ji ničil rychle. On řekl, že to nedokáže, ale nakonec šel,“ vzpomíná na náročné chvíle příbuzná jedné z klientek Domácího hospice sv. Terezie pečujícího o umírající. „Do deseti minut pak maminka zemřela, opravdu čekala na rozloučení s taťkou. Společně jsme ji učesali, oblékli, taťku posadili k ní a on jí řekl: ‚Sluníčko moje, ty jsi tak krásná, jako jsi byla v ten svatební den.‘“

Lékaři jim tehdy maminku propustili z nemocnice domů s tím, ať v případě obtíží už ani nevolají. „Kdybychom neměli hospic, nevěděli bychom, že maminčin stav při jejím odcházení, chrčení či hleny při dýchání, jsou v této situaci obvyklé. Panikařili bychom, volali záchranku a stejně by nepomohla a s maminkou bychom se nestačili rozloučit. Člověk má právo důstojně odejít, netrápit se, neumírat v bolestech.“

Pečujeme o celou rodinu

Lidé se na hospic obracejí z okolních vesnic Chomutovska, Lounska a Mostecka. „O naši službu je velký zájem. Včera volalo pět ‚nových‘ rodin, pět zoufalých lidí, a všechny jsem musela odmítnout,“ říká s lítostí ředitelka hospice Petra S. Meinlschmidtová, která v něm působí také jako sestra. Střídá se s ještě jednou sestrou Květoslavou Novotnou a jejich péči doplňuje lékař a dobrovolník. Kvůli minimálnímu množství zaměstnanců tak nemůže mnohé zájemce přijmout.

Hospicoví pracovníci pomáhají pacientům v pokročilé nebo konečné fázi nevyléčitelného onemocnění, kteří chtějí a s pomocí svých blízkých mohou zůstat ve svém prostředí. Zdravotní sestra dojíždí za nemocným domů a pečuje o něj spolu s jeho nejbližšími. Jde o jiný typ služby, než jaký poskytuje např. domácí péče (ADP). „Rozdíl mezi domácí péčí a domácím hospicem je v tom, že na domácí péči má sestřička jednoho pacienta. V domácím hospici máme vlastně na starosti celou rodinu,“ vysvětluje ředitelka hospice.

„Naše maminka byla dobrosrdečný člověk, každému pomáhala. Když jsme se dozvěděli její diagnózu, věděli jsme, že o ni chceme pečovat doma. Když se ale její stav horšil, začali jsme váhat, jestli to děláme dobře. Obrátili jsme se proto na Domácí hospic sv. Terezie. Spousta praktických rad, ale i podpora pro nás pečující nám pomohla těžké období zvládnout. S klidem nás provázeli a pomáhali nám najít odpovědi na spoustu těžkých otázek. Zdálo se, že z nás sejmuli celou tu tíhu a provedli nás tím vším, co mělo přijít, důstojně, v klidu a s láskou,“ zní další anonymní svědectví lidí, kteří pečovali o svého příbuzného doma s pomocí tohoto chomutovského domácího hospice.

Fouká ostrý vítr, na vyhlídce Braňany shlížím na těžební jámu spolu s Petrou S. Meinlschmidtovou. Ne náhodou: za námi leží vesnice Braňany, kde vyrůstala. I když pak jako zdravotní sestra působila i v jiných krajích, nakonec se vrátila ke svým kořenům. Ve vesnici dnes bydlí a odtud nejčastěji vyjíždí za svými pacienty. Ale kde je základna hospice, jaké má zázemí? Dozvídám se, že kontaktní místo Domácího hospice sv. Terezie se nachází v budově polikliniky v nedalekém Chomutově. Jedeme tedy tam a po cestě ředitelka popisuje praktický provoz jejich služby. Dozvídám se, že na dlouhé výjezdy k pacientům vyráží nejčastěji ona, na pouhé dva dny v týdnu ji střídá druhá zdravotní sestřička Květa.

Na tachometru 9 235 km za čtyři měsíce

Je místním specifikem, že kvůli narušené krajině jsou si vesnice vzdálené. To znemožňuje spolupráci se zdravotními pojišťovnami, které požadují dojezd k pacientovi do 30 km. A žádají minimálně pět zdravotních sester na hlavní pracovní poměr, což je pro Domácí hospic sv. Terezie nesplnitelné. Na tachometru nového auta hospice vidím cifru 9 235 km a slyším: „To je jen za čtyři měsíce.“

Jedeme podél rekultivovaného lomu, dnes Mosteckého jezera, a rozsáhlého komplexu chemičky v Litvínově. Šedá krajina ovšem má ještě temnější minulost. „Pohybujeme se v oblasti Sudet, v místě, kde jsou stále bolestně zpřetrhané generační kořeny. V rodinách je to vidět. Jsou často velmi rozpadlé. Že lidé mají hodnoty nedobře uchopené, právě s tím se na konci jejich života hodně setkáváme. Ale o to více je motivující, když se nám daří mít pacienta v závěru života právě doma. Všechno pak má smysl,“ líčí ředitelka hospice a pokračuje: „Když můžeme stát u lůžka umírajícího, jsme v té velmi intimní chvíli součástí rodiny. Byli jsme cizími lidmi, a najednou jsme mezi nejbližšími.“ Podle ní právě úleva od doléhající fyzické bolesti a trápení duše, kterou poskytují, pomáhá, aby se člověk dostal lépe do fáze smíření, porovnal vztahy a dokázal odpustit, co se nezdařilo. „Velkým darem je, když je úmrtí očekávané, když se rodina může semknout. Tady zažíváme mnoho zázraků,“ dodává sestra Petra.

Základním kamenem je schod

Přijíždíme do chomutovské polikliniky a po dlouhé chodbě vcházíme do příjemně vybavené místnosti, jíž vévodí kruhový stůl k jednání s rodinou. A vedle něj, ke svému překvapení, nacházím základní kámen Domácího hospice sv. Terezie. Podlouhlý kus žulového kamene, na kterém je zlatým písmem napsáno, že byl posvěcen v červnu roku 2021 v Chomutově. Na jaře v tom roce hospic vznikl. Jeho zakladatelkou je právě Petra S. Meinlschmidtová. Jenže kámen k neexistující budově? Navíc tvarem připomíná spíše schod. „A také to schod je,“ přitakává ředitelka Petra. Původně šlo o kamennou podpěru zasazenou do strmé stráně, v místě, kde žili její prarodiče. S babičkou po něm stoupali k Božím mukám.

„Moje dětství bylo krásné, přála bych je všem. Ale bohužel (nebo spíš bohudíky) jsem se setkala se smrtí ve velmi útlém věku. Když mi byly tři roky, zemřel tatínek a chvíli po něm babička. Tenkrát se ovšem o smrti nemluvilo jako dnes. Dnes se na ni můžeme připravit, když o ní budeme mluvit. Tenkrát tomu tak nebylo,“ vzpomíná sestra Petra.

Poblíž kamene stojí socha sv. Terezie z Lisieux. „Zvolila jsem si ji jako patronku hospice, protože je patronkou sirotků,“ říká ředitelka a pokračuje ve vyprávění: „Po smrti babičky se maminka rozhodla, že dům prarodičů prodá a děda se odstěhuje k nám do Braňan. Maminka v tu dobu už trpěla onkologickým onemocněním a děda se o ni staral. Pamatuji si ještě, jak jsem za maminkou chodila na návštěvy do nemocnice. Mohlo se pouze ve středu a v neděli na dvě hodiny, na některé oddělení mohlo dítě od deseti, na jiné až od dvanácti let. Pak se zdravotní stav mojí maminky zhoršil a já jsem za ní už nemohla chodit vůbec. Tak jsem jí alespoň psala dopisy. Moc mě mrzí, že ani nevím, jestli je četla. Zda je vůbec dostala. Dneska už vlastně ani nevím, co jsem jí tam psala. Ale v hloubi duše to bolí doteď. Zemřela v lednu roku 1990.“

Domácí hospic založila Petra S. Meinlschmidtová z vlastních prostředků. Kvůli výše popsaným problémům s pojišťovnou je jeho provoz závislý výlučně na darech. „Vše vkládám do Boží náruče, víra dává smysl a klid,“ říká k finančnímu zázemí s tím, že momentální situace je „dobrá“: mají na půlroční provoz, tedy do června tohoto roku. Za svou práci je zaplacená jen ředitelka a druhá zdravotní sestra Květa Novotná. Jak dřívější lékařka Irena Moudrá Wünschová, tak současný lékař Marek Ostrožlík nabídli svou práci pro hospic zcela zdarma, stejně jako dobrovolník Jindřich Tomášek.

„Po maminčině smrti se o mě staral můj starší bratr František,“ uzavírá svůj příběh, „jenže nakonec zemřel i on, pochovala jsem ho před jedenácti lety. Odešla jsem pak z pozice vrchní sestry a začala se intenzivně věnovat hospicové péči. Obrovsky se mi tím změnil život – ve smyslu vnímání životních hodnot a postoje k nejrůznějším situacím. Dnes je ze mě někdo úplně jiný.“

Za dobu svého působení ve zdravotnictví byla sestra Petra oporou při umírání přibližně sedmi stům lidí. V Domácím hospici sv. Terezie jich bylo okolo stovky. Za svůj přístup k umírajícím byla v roce 2020 – tedy ještě před založením tohoto hospice – oceněna cenou Křesadlo, udělovanou spolkem Hestia podporujícím dobrovolnictví.