Vydání: 2006/6 Když se zhroutí životní plány, 7.2.2006, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Alzheimerovy choroby se obává mnoho lidí, kteří ze svého občasného zapomínání začínají odvozovat, že se jistě jedná o tuto chorobu. Jak to ale skutečně s naším zapomínáním je a kdy může o Alzheimerovu chorobu jít, jsme se zeptali psychiatričky MUDr. Tamary Tošnerové z Ambulance pro poruchy paměti.

Dá se říci, že zapomínání je prvním příznakem Alzheimerovy choroby?

Zapomínáme úplně všichni a pamatujeme si něco zcela jiného, než jsme chtěli. V případě Alzheimerovy choroby se k zapomínání přidávají ještě další faktory: najednou něco neumíme, pozvolna se začíná měnit chování. Nejde o to, že si nevzpomínám, ale také o to, že nerozpoznávám. Třeba nevím, k čemu se používá ručník či pero, ale také nepoznám svého rodinného příslušníka či si ho s někým zaměňuji. To může být pro rodinu často bolestné a je třeba se s tím vyrovnat. Zmíněné změny mohou poruše paměti předcházet. Zapomínání tedy nemusí být u Alzheimerovy choroby prvořadé a izolovaná porucha paměti ani nutně nemusí být jejím příznakem.

Je tedy pro potvrzení Alzheimerovy choroby nutné absolvovat lékařská vyšetření?

Někdy pžíznaky mohou připomínat demenci, ale přitom se za nimi může skrývat zcela jiná choroba. Například deprese spojená s úzkostmi a strachem někdy souvisí s poruchami štítné žlázy, což je především problém žen. Snížená funkce štítné žlázy vede k tomu, že se člověk jeví ve svém chování jinak. Vždy tedy musí dojít na komplexní vyšetření.

Celoživotní učení může být prevencí zapomínání, ale prevence Alzheimerovy choroby v podstatě neexistuje. Dá se však říci, že když se člověk v životě více učil, má více znalostí, je postup choroby pomalejší. I když trpím touto chorobou, mám vytvořené určité mechanismy, které mohu uplatnit. Průběh nemoci u lidí bez vzdělání bývá náročnější. Hovoří se o tom, že ženy jsou z hlediska Alzheimerovy choroby rizikovější skupinou, ale je to diskutabilní, neboť se na druhou stranu dožívají vyššího věku. Dalším rizikovým faktorem bývá deprese. Předchází-li chorobě deprese, dá se očekávat i demence. Neplatí to s jistotou, ale bývá to tak.

Kolik lidí, kteří za vámi přicházejí s obavou, že trpí touto chorobu, ji skutečně má?

Většina pacientů trpí mírnou kognitivní poruchou. Z té se může (ale nemusí) vyvinout funkční choroba, a většinou se jedná o problematiku stařecké zapomnětlivosti. Například si lidé nevybaví jména známých herců. Subjektivně to člověka neuvěřitelným způsobem užírá, ale o ničem zásadním to nevypovídá. Jména si skutečně obtížněji pamatujeme – bez ohledu na věk. Nemá smysl na takové zapomínání brát nějaké léky nebo se samoúčelně šprtat nazpaměť básničky. Problém je spíše v tom, že demence nepatří k „prestižním“ onemocněním. Hovoří se o ní těžko a smířit se s tím, že někdo z mé rodiny trpí demencí, je velmi obtížné.

Jak se snaží vaše ambulance v tomto úkolu rodinným příslušníkům pomoci?

Připravujeme kurzy a přednášky pro rodiny, které se rozhodnou pro péči o své blízké, postižené Alzheimerovou chorobou. V souvislosti se stařeckou zapomnětlivostí okolí postiženého často tápe nad tím, jak s dotyčným jednat. Snažíme se pečujícím lidem pomoci přijmout fakt, že někdo z jejich blízkých se najednou stává člověkem, o kterého je třeba se postarat. K tomu je zapotřebí mít nějaké znalosti a také citovou výbavu. Je jasné, že i pečující si potřebují někdy ulevit, hovořit o souvisejících problémech a zároveň si odpočinout. Mimochodem:  v 90 % tuto péči obstarávají ženy.