Vášnivé hledačství na poli hudby

Letos slaví dvacet let působení na poli chrámové hudby skladatel Miloš Bok. Symbolickým vyvrcholením jeho činnosti byl dopis uznání, který začátkem roku obdržel od papeže Benedikta XVI.
Umělecká dráha skladatele, dirigenta, varhaníka, klavíristy a pedagoga Miloše Boka (nar. 1968) započala v roce 1986, kdy se svými spolužáky z pražské konzervatoře nacvičil a v kostele Panny Marie Sedmibolestné v Bohosudově provedl svou monumentální Missu solemnis. Místo uznání si za to vysloužil podmínečné vyloučení ze studia. Vedení školy bylo natolik vyděšené z možných politických důsledků dalších četných provedení okázalého církevního díla svého žáka, že se rozhodlo Boka nepřijmout na studium skladby, na které se v letech 1987 a 1988 hlásil se svou další mší - Missou brevis Es dur.
Avšak podobné projevy malosti vyvolané šíří jeho nesporného talentu Boka provázejí po celou dobu jeho kariéry. Vzpomeňme jen na jízlivé reakce vyvolané jeho zcela mimořádným absolventským koncertem, kterým v roce 1993 na více než dvacet minut roztleskal Dvořákovu síň pražského Rudolfina oratoriem Skřítkové z Křinického údolí, nebo na naprostou absenci ohlasů v médiích po provedení jeho Missy solemnis v proslulé newyorské Carnegie Hall v roce 1999. Tyto útrapy snášel s pokorou: se svou rodinou se uchýlil do malé vesnice Močidlec a vystřídal mnohé drobné, leč záslužné práce. Dodnes učí na různých základních školách, v Karlových Varech vede dětský symfonický orchestr a působí i jako varhaník plzeňské diecéze.
Zvláštností Bokovy hudby je, že znovu navazuje na přerušenou hudební linii založenou na práci s tématem, harmonií a sonátovou formou, na linii, která se táhne od Liszta a Wagnera, přes Elgara, Sibelia či Poulenca. Miloši Bokovi se však v této souvislosti podařil nebývalý výkon - vyjádřit se po svém, tedy moderně. Na rozdíl od většiny soudobé hudby nepostrádá jeho dílo jasnou sdělnost. Vyznačuje se rovněž velkou hráčskou vděčností, což vyvolává nebývalý jev: většina provedení Bokových děl byla umožněna nadšenými interprety, kteří neváhají jeho skladby hrát bez nároku na honorář. Své četné příznivce si Bok získal bez jakékoli mediální podpory i bez využití jakékoli formy sponzoringu.
Ať už se jeho hudba někomu líbí, či nikoliv, jedno jí upřít nelze - pravdivý a naléhavý obsah. Všechny Bokovy skladby se vyznačují kromě služebné chrámové funkce i důmyslnou dramatickou stavbou a originálním pojetím liturgického textu. Jsou modlitbou, avšak jejich jazyk, vlastní spíše hudebním básním, z nich činí modlitbu až barokně vznícenou. Kromě konkrétní narativní linie vždy obsahují i linii abstraktní, filozofickou, básnickou, a tak vytvářejí silnou osobní výpověď. To je patrné například i z motivické provázanosti jeho jednotlivých skladeb – z tohoto hlediska připomíná Bokovo dílo veleskladbu jiného kontroverzního českého básníka, ovšem slovesného. Mám na mysli silně polemické, avšak básnicky svrchované Šlépěje Jakuba Demla. Je-li Bok mistrem instrumentace, v oratoriu Svatá Zdislava (2001) a v Credu fis moll (2006) navíc mísí tradiční postupy s expresivními plochami drsných disonancí – tyto kombinace ovšem pozoruhodně fungují s naprosto přirozenou logikou. Odborná kritika se doposud ani jednou nepokusila o sebemenší muzikologický rozbor jeho děl, který by byl základem pro objektivní - ať už pozitivní, či negativní - kritické zhodnocení. Mnohé posluchače Bokovo dílo svou monumentalitou či svou samotnou existencí pobuřuje, protože jsme odvykli silným emocím a v módě je dnes spíš hledání nových cest pro odkaz moderny. O tom, že Bokova hudba vychází z vnitřní nutnosti, svědčí však už jeho skromný životní styl. Nejeví se pak (v dnešní zmatené době zostřeného relativismu a vzrůstající hrozby fanatického terorismu) Bokův tradicionalismus se svým důrazným přihlášením se ke křesťanským kořenům Evropy jako postoj navýsost aktuální? Bokovi bylo dále vytýkáno, že „správný autor má hledat (...) zpochybňovat a znejišťovat“, on že však „nalezl a to, co nalezl, svou hudbou hlásá“ (JiKu, Blog duchovní hudby). To je pohled, který soudí Bokův světonázor a jeho katolickou víru, ne však jeho umění. Je pravda, že „Bok si je jist a svou jistotou utvrzuje i jiné“. Málokterý soudobý skladatel se může pyšnit tak vysokým počtem konverzí způsobených čistě nenásilnou formou poslechu jeho hudby jako právě Bok. Jeho hledačství na poli hudby to však nic neubírá, spíše naopak.
Jean-Gaspard Páleníček