Svoboda evangelia, nebo otroctví magie?

Bylo to chápáno jako něco, co odvádí od víry v Hospodina nebo co ji nahrazuje. A Nový zákon ještě jasněji zdůraznil s ničím nesrovnatelnou moc vykoupení, jež je schopna překonat všechnu hříšnost člověka.

Je ovšem pozoruhodné, že kouzelnictví, magie, čarování – ať už předstírané nebo skutečné – se v lidské pospolitosti udržovalo, a to i tam, kde se zdálo zcela převládnout křesťanství. Horoskopy, hádání z karet, odpovědi jasnovidců, zdánlivě duchovní úkony všeho druhu jsou dodnes populární a rozšířené prakticky v celé křesťanské Evropě, nevyjímaje naši zemi, tolik hrdou na svou vědu a vědecké poznatky. Tak jako v minulých staletích jsou zde i dnes křesťané, kteří zaťukají na dřevo, „aby se to nepokazilo“, navštíví kartářku a zařídí se podle ní, dávají bezmeznou důvěru „léčitelům“, kteří potom čím dál víc ovládají jejich životy. Někdy jde o prostou lidskou hloupost, která důvěřivce připravuje o peníze, jindy o věci duchovně skutečně závažné a nebezpečné. A k dovršení všeho známe křesťany, kteří se tomu všemu jen smějí a považují všechno čarování za neškodnou hloupost – a na druhé straně jiné, kteří vidí ďábla za každým rohem a kdekoho jím straší. A nejvíc bude těch, kteří o ničem nepřemýšlejí a začátkem května účast v májových průvodech nahradili dováděním o filipojakubské noci nebo něčím podobným.

Mnoho lidí i dnes zná aspoň jakž takž Desatero. O čarování tam však nic neslyší. Desatero je zkrácený biblický text, a kdo nezná historii Izraele a nenajde si plné znění Desatera v Bibli, těžko pochopí smysl některých přikázání, zejména toho prvního. V Druhé knize Mojžíšově čteme celý text začátku Desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne“ (Ex 20,2–3). Ne tedy pouhé: „V jednoho Boha věřit budeš.“ Bůh byl a je ten, kdo vyvedl svůj národ do svobody. Tomuto Bohu mají zůstat věrní, jinak opět padnou do nějakého otroctví.

V Novém zákoně příchod Božího království v Ježíši Kristu i jeho vykoupení ukazují na ještě větší osvobození člověka a ještě větší jedinečnost Boží. A všechno čarování, amulety, předvídání budoucnosti, využívání zaručeně mimořádných schopností toho či onoho člověka je pro toho, kdo uvěřil v Hospodina Starého zákona a vtěleného Syna Božího Ježíše, v podstatě proviněním proti onomu prvnímu přikázání. Následkem je cesta do otroctví – ne vždy hned do otroctví ďáblova (ač to mnohdy také), ale do otroctví závislosti na nějakém člověku, předmětu nebo vlastních představách.

Proto je neuvěřitelně hloupé, dá-li křesťan více důvěry někomu, něčemu jinému než Bohu, jenž ho ve křtu přijal za vlastního. Nebo když dá přednost „zboží“, jež se nabízí na ezoterických a pověrečných tržištích tohoto světa, před prostředky spásy, jež jsou přítomny a nabízejí se mu v církvi.

Jedním z největších nebezpečí pro člověka je strach. Strach z budoucnosti, kterou si chce nějakými divnými prostředky pojistit, strach z toho, že nezvládne přítomnost, a proto si „vypomůže“ oporou, jež není od Boha, ač se tak třeba i tváří. Ale konečně i strach, že jsme na každém kroku ohrožováni zlem, až se křesťan nakonec věnuje boji se zlem a ochraně proti němu více než živému Bohu samotnému.