- Katolický týdeník

Třetina veškerého obyvatelstva během několika let zmizela. Ne, nemluvíme o Pol Potově Kambodži a řádění Rudých Khmerů. Mluvíme o řádění rudých gard a vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z poválečných Čech a Moravy. Tak obrovskou ztrátu totiž tato země utrpěla.

Téma vyhnání sudetských Němců jako by z prachu historického zapomnění povstalo před druhým kolem prezidentské volby. Jeden z kandidátů apeloval na podvědomý strach občanů (nejen těch žijících v Sudetech), důsledně se vracel k minulosti a použil řadu lží. Kdyby však společnost byla s vlastní minulostí vyrovnána, nemohl by Miloš Zeman se svou demagogií uspět.

Uspěl však. Skutečnost, že se bývalý komunista stal nejvyšším reprezentantem státu, můžeme vnímat jako výzvu. Výzvu se ohlédnout, připomenout si období, kdy Češi nestáli na té „správné“ straně, kdy se chovali zbaběle či agresivně. Přiznejme si, že naši otcové a dědové se takovým způsobem po skončení druhé světové války v nejednom případě zachovali. Máme k takovému prozření dost odvahy?

Právě v době, kdy vrcholilo osočování druhého prezidentského protikandidáta, že chce „otevřít“ Benešovy dekrety a vracet majetek sudetským Němcům, promluvila před německými poslanci kancléřka Angela Merkelová. Jasně řekla, že za nástup nacismu mohou nejen sami nacisté, ale i prostí Němci, kteří se dívali jinam a nezabránili nástupu hrůzné ideologie. Tedy: vinným je každý z nás či z našich předků. Dovedeme si představit, že by něco takového prohlásil český politik? Přidalo by mu to na oblibě?

Nemůže v tom být větší rozdíl. Ve chvíli, kdy Němci zpytují svědomí, Češi nejen že vlastní vinu nepřiznávají, ale dokonce tvrdí, že nic takového nemůže být. Současný český prezident pak říká, že vinu nese ten, kdo na ni poukazuje.

Kdosi kdysi cynicky prohlásil, že jeden zabitý je tragédie, kdežto tisíce mrtvých jsou statistika. Tři miliony našich německy mluvících spoluobčanů nebyly, na rozdíl od Kambodže, zabity, „jen“ byly vyhnány z domovů, kde žily jejich rodiny po staletí. Tisíce přesto smrti neunikly, provinily se pouze tím, že byly Němci.

Před sedmi lety pořádala Česká televize populární anketu. Největším Čechem se v ní stal středověký král, po otci Lucemburčan. Na druhé místo vyneslo hlasování politika, jehož otec byl Slovák a o své matce sám napsal, že byla Němka. Teprve třetí byl „pravověrný“ Čech (Václav Havel). Česká společnost s klidem přijímá fakt, že nejrespektovanějším spisovatelem, který zde kdy působil, byl pražský Žid. Připustit si, že mnoho našich významných osobností byli sudetští Němci, ale stále ještě neumíme. Všimli jsme si s hrdostí třeba při papežské volbě, že jeden z papabile, vídeňský kardinál Christoph Schönborn, je Sudeťák narozený na našem území?

Pokusíme se v našem tématu připomenout některé další osobnosti. Nahlédnout do konkrétních osudů totiž přináší hlubší pohled než všeobecné zastřešující informace. Vždyť snad každý z těch tří milionů našich spoluobčanů své vyhnání cítil jako tragédii.