Vydání: 2012/32 Vzpomínky na 'generála bez vojska', 12.8.2012

Před sedmdesáti lety, 9. srpna 1942, byla zavražděna jedna z nejznámějších obětí holokaustu, Židovka, filozofka, konvertitka, karmelitka a mystička sv. Terezie Benedikta od Kříže – Edita Steinová, dnes spolupatronka Evropy.

V noci ze 6. na 7. srpen 1942 bylo z holandského koncentračního tábora Westerbork deportováno vlakem do Osvětimi na tisíc Židů, mezi nimi i ona. Z tohoto transportu se nikdo nevrátil…

HLEDÁNÍ PRAVDY

Každý světec směřuje ke svatosti svou vlastní cestou. Židovka Edita Steinová se řadí k největším křesťanským konvertitům, v jejím případě to byla konverze z ateismu. Narodila se ve Vratislavi 12. října 1891 na Den smíření, Jom kipur, největší židovský svátek, a téma smíření předznamenalo její život.

Matka ji vychovávala podle zásad pravověrného judaismu, jemuž je vlastní láska k bližním, odpor ke hříchu a čistota srdce. Edita však v patnácti letech opouští židovskou víru a život modlitby. Nicméně intelektuálně nadané děvče už v tomto věku zajímají otázky filozofické, zvláště pak otázka prapůvodní příčiny veškerého bytí a otázka pravdy, jejíž hledání se stane osou jejího intelektuálního života.

Edita má to štěstí, že zažije aspoň zčásti velký rozmach fenomenologie na univerzitě v Göttingenu (1905–1914). Sama sem až roku 1913 přechází z vratislavské univer-
zity, zaujata ve svém hledání pravdy Logickými zkoumáními Edmunda Husserla. Proniká do fenomenologie a přijímá metodologické postoje Husserlovy: intelektuální život je třeba vést na vlastní zodpovědnost – začínat myšlenkově od počátku, od věcí daných ve zkušenosti: fenoménů; filozofie má jediný cíl – poznání pravdy.

Prostřednictvím Husserla a dalších fenomenologů, zejména Maxe Schelera a Adolfa Reinacha, se Edita Steinová v Göttingenu a později ve Freiburku, kam následuje Husser-
la jako jeho asistentka, postupně seznamuje s křesťanským myšlením, ale i živou, nejen intelektuálně pojímanou vírou. Děje se tak hlavně díky Adolfu Reinachovi a manželům Theodorovi a Hedvice Conradovým.

Zejména díky těmto protestantům a po přečtení autobiografie Terezie z Ávily roku 1921 konvertuje ke katolictví. Počátkem roku 1922 je pokřtěna a biřmována. Usilovně hledanou pravdu poznává v osobě Ježíše Krista, kterým je zcela uchvácena.

KARMEL A KŘÍŽ

Okamžitě po křtu chce vstoupit do karme-
litánského řádu, ale s ohledem na svou matku tak učiní až v říjnu 1933. Do té doby je veřejně činná: vyučuje, publikuje vlastní filozofické práce a překládá, stává se ozdobou filozofických kongresů. Zároveň však žije hlubo-
kou, ustavičnou modlitbou; složí soukromé řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti.

V dubnu 1934 se u karmelitek v Kolíně nad Rýnem koná slavnost její obláčky, kdy Edita přijímá řeholní jméno Teresia Benedicta a Cruce, a o rok později skládá časné sliby na tři roky. V klášteře je jí povoleno vědecky pracovat, vzniká tu mj. její největší filozofické dílo Konečné a věčné bytí. Ve velikonočním oktávu roku 1938 skládá Edita Steinová věčné sliby – právě v době, kdy umírá její učitel Husserl.

Před nacisty je prozatím skryta v klášteře, necelé dva měsíce po Křišťálové noci (listopad 1938) se však stěhuje do kláštera karmelitek v holandském městě Echtu. Už od nástupu nacismu tuší apokalyptický rozsah katastrofy hrozící Židům a blízkost války, a aby hrůzy odvrátila, obětuje se na jaře roku 1939 ve své duchovní závěti: Už nyní s radostí přijímám smrt, jakou mi určil Bůh, v naprostém podrobení jeho nejsvětější vůli. Prosím Pána, aby ráčil přijmout můj život a umírání ke své cti a slávě; prosím … aby Pána přijali Ti, kdo jsou jeho, a aby jeho království přišlo ve slávě; prosím za záchranu Německa a mír ve světě a konečně za své příbuzné, živé a mrtvé a za všechny, jež mi Bůh dal: aby se žádný z nich neztratil.

SMÍRNÁ OBĚŤ

V holandském klášteře se intenzivně zabývá životem a dílem karmelského mystika sv. Jana od Kříže, píše o něm své poslední dílo Věda kříže. Na jaře roku 1940 vpadne Hitler i do Holandska, Edita je v bezprostředním ohrožení a tuší, že její tragický osud se brzy naplní.

Po statečném úsilí holandského episkopátu zachránit Židy je při odvetné razii německé okupační správy Edita Steinová jakožto Židovka a křesťanka spolu se sestrou Rosou 2. srpna 1942 zatčena a týden nato zavražděna v Osvětimi-Březince.

O Editině konci platí to, co sama napsala o sv. Janu od Kříže a jeho smrti. Světci se splnila jeho přání zemřít ne jako představený kláštera, na neznámém místě a po mnohém utrpení. Její vlastní smrt je protějškem smrti Janovy, i o ní lze totiž říci: Byl to plod vnitřního očištění, v němž na sebe ten velice nadaný člověk (Jan od Kříže) sám vložil kříž a dal se ukřižovat; byl to duch, který se plný vrcholné energie a života dal uvěznit; bylo to srdce plné vášnivé vroucnosti, jež nalezlo své spočinutí v radikálním sebezřeknutí.

Edita Steinová byla jako Židovka a křesťanka ztělesněním smíru Židů a křesťanů, Němců a ostatních národů, lidstva s Bohem. Svůj život Bohu nabídla jako smírnou oběť za rozdvojení a hřích.

Krátce po druhé světové válce prohlásil německý spisovatel Reinhold Schneider: „Edita Steinová je velkou nadějí, ba zaslíbením pro svůj národ a pro náš národ, jestliže tato mimořádná postava opravdu vstoupí do našeho života, jestliže nás osvítí to, co poznala, a jestliže velikost a úděsnost její oběti přivede oba národy ke smíření.“