Vydání: 2012/40 Svatý Václav a ohrožená demokracie, 2.10.2012

Před bazilikou sv. Václava se tísní zástupy zvědavců. Všichni nedočkavě vyhlížejí příjezd motorizované jednotky Hradní stráže, která co nevidět přiveze lebku knížete Václava, jehož před více než tisíci lety nechal právě na těchto místech zavraždit jeho bratr Boleslav.

„Už jedou!“ vykřikuje kdosi z davu a oči všech se stočí k nedalekému chrámu Nanebevzetí Panny Marie, do míst, kde večerní tmou problikávají majáčky armádních motocyklů. V předvečer oslav Dne české státnosti se svatý Václav znovu vrací zpět do Staré Boleslavi.

„Je tam i Fantomas,“ říká mi ve zjevné narážce na vzhled prezidentského kandidáta Vladimíra Franze jeden z poutníků, jehož potkávám cestou na Mariánské náměstí. Zde se už vše schyluje k zahájení slavnostní bohoslužby a mezi třemi tisíci návštěvníků je skutečně mnoho známých politiků, včetně několika kandidátů na příští hlavu státu. Mezi čestnými hosty nechybí současný prezident Václav Klaus.

Bohoslužbě předsedá olomoucký arcibiskup Jan Graubner a promluvy se ujímá plzeňský biskup František Radkovský. Upozorňuje na krizi morálky, která je příčinou většiny našich dnešních problémů, a zdůrazňuje, že za tento neblahý stav neseme odpovědnost všichni. „Je mezi námi příliš mnoho lidí, kteří nepracují poctivě, příliš mnoho lidí, kteří chtějí žít na účet druhých, kteří chtějí druhé ovládat, kteří nemluví pravdu a nedrží 
slovo. Nedivme se tedy, že věci jsou 
takové, jaké jsou. Je to naší vinou, že se nám svoboda změnila ve svévoli,“ říká plzeňský biskup a jedním dechem varuje před šířícím se radikalismem, který podle něj zemi z morální krize vyvést nemůže. Svá slova ilustruje na příkladu majetkového narovnání státu s církvemi. „V současném sporu o církevní majetek mě tolik nezajímá ten majetek, ale to, jakým způsobem chtějí někteří lidé vládnout. Z osobní paměti i ze znalosti našich dějin 
víme, co vyroste ze špíny, lži, podněcované závisti, z nereálných líbivých slibů. Vždycky z toho vzejde pošlapání práva, zvůle, nesvoboda a bída. Tak začínaly obě diktatury minulého století, nacismus i komunismus. Nedopusťme, aby se jako následek naší morální krize, a proto nezvládnuté svobody a demokracie, objevila nějaká diktatura další.“

Město se znovu ponořilo do tmy. Oslavy svátku hlavního zemského patrona však nekončí. Lázeňskou ulicí se valí ohromný proud lidí, aby si v přilehlém areálu Houštka prohlédl ohňostroj. Sotva vylétnou první rachejtle, tváře dětí se rozjasní jako petardami osvětlovaná obloha. „Kdyby nebylo svatého Václava, nebyl by ani ohňostroj,“ říká přede mnou stojící tatínek svému malému synkovi. „To by byla škoda,“ odvětí chlapec.