Vydání: 2016/18 Sekretářem ČBK Stanislav Přibyl, 26.4.2016, Autor: Jiří Macháně

Generální vikář je alter ego jednoho biskupa, má výkonnou moc, přímý vliv a vidí výsledky v terénu. To generální sekretář koordinuje, připravuje podklady, vyjednává, předjednává a připravuje rozhodnutí, která potom předkládá biskupům a informuje je, aby se mohli kvalifikovaně rozhodovat.
Přál si, abych pozici generálního sekretáře přijal. Doporučil mě. Nějaký týden dopředu se mi o tom také zmínil – proto jsem se nedivil, když se biskupové rozhodli právě pro mě. Pan biskup mi poděkoval za práci v diecézi a popřál mi, abych své dary mohl uplatňovat v nové službě.
Mám k tomu respekt, ale není to pro mě úplně nové. Setkával jsem se s takovou prací i ve svých dosavadních úkolech – při správě Svaté Hory, ve vedení redemptoristické kongregace či v pozici generálního vikáře. Osvěžující inspirací je pro mě přístup Jana XXIII. Dobře se pohyboval ve vysokých kruzích, ale neztratil přitom nic z puncu vesnického faráře. Doteď mě formovalo sepětí s konkrétními lidmi církve na úrovni farních společenství a rád bych si to zachoval.
V litoměřické diecézi mám na starosti tři farnosti. Budu generální sekretář a snad i nadále administrátor ex currendo (na dálku). V tomhle případě hodně ex currendo, neboť je to poutní místo Horní Police až u České Lípy. Přesně se to ale hodí k mé budoucí zátěži – zůstane mi tam farářské sepětí s lidmi v terénu. Jako generální vikář jsem v legraci říkal, že co si „nahoře“ nařídím, to si „dole“ odzkouším.
Moje práce bude služba stejně živým lidem, což mě naplňuje i pastoračně, a vůbec si nepřipadám, že ve mně kněz trpí nebo zajde na úbytě. Je samozřejmě fajn být s lidmi na mši svaté, když jim můžu něco říct, povzbudit, pomodlit se s nimi, udělit jim svátosti. Ale nemyslím si, že bych na chystanou administrativu potřeboval nějaký protijed v podobě pastorace, abych v tom úřadě nezhynul.
Severní Čechy nemíním považovat za uzavřenou etapu svého života. Litoměřická diecéze není diecéze na posledním místě, to je avantgarda! Naše i zahraniční zkušenost ukazuje, že všechny ostatní ta proměna církve od lidové a masové ke kvasu a soli země teprve čeká.
Naší obrovskou šancí je naučit se v takových podmínkách žít, působit – všímat si ne kvantity, ale kvality. Takhle jsem nastavený. Odnáším si odsud přirovnání místní církve k zahradě, ve které všude něco raší. Jen je potřeba se v tom barevném záhonku vyznat a vážit si každého kvítku.
Jeho práce je příliš cenná na to, abych ji nějak pobořil – je v ní vidět mnoho úsilí, spousta energie, dobrá vůle a originální pohled, který je obohacující. Budu se snažit o maximální kontinuitu.
Na druhou stranu jsem však někdo jiný, nejsem Tomáš Holub II., mám jinou historii, jiné akcenty v životě, a tak je pochopitelné, že moje působení bude také asi trochu jiné. Sever Čech bude v mé práci určitě přítomen.
Nebylo. Nejde mi o tituly, ale o kvalifikaci. Vzdělání – nejen moje – je nutným předpokladem k orientaci ve světě a k jistotě v rozhodování.
Přelomový bod bude 1. červenec, kdy Litoměřice opustím úplně – do té doby si musíme vše předat a já se musím přestěhovat. Můj nástupce je jistě už v hlavě a srdci biskupově a až přijde správný čas, rozhodne o něm.

P. ThLic. Stanislav Přibyl, Th.D., CSsR (* 16. listopadu 1971, Praha) v roce 1990 vstoupil do kongregace redemptoristů, vystudoval na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Od srpna 1999 do 31. prosince 2008 byl farářem na Svaté Hoře v Příbrami. V té době působil také jako prezident Arcidiecézní charity Praha. V letech 2002–2011 byl provinciálem redemptoristů a od ledna 2009 generálním vikářem litoměřické diecéze.