Vydání: 2020/30 Pouť za Turínským plátnem, 21.7.2020, Autor: Matúš Demko

Jako mladý kněz jsem učil náboženství na internátních školách a analyticky jsem si vytvořil obraz, že mladí nejsou zlí, ale je v nich strukturovaný, kódovaný nedostatek lásky, přijetí a akceptace. Po letech mě diecézní biskup uvolnil pro doktorandské studium a mohl jsem si vybrat téma, které budu zpracovávat. A potom to už vedl Bůh.
Zrcadlí se v něm Boží otcovství a Ježíšovo synovství. Bůh má Ježíše rád a dává mu všechno, ale má rád i nás, adoptivní syny, a proto Ježíše posílá, aby za nás zemřel. Podle jednoho teologa jde nejen o nicotu a temnotu Velkého pátku, ale i o ticho Bílé soboty, kdy Otec truchlí po Synovi. Kromě duchovního otcovství jde také o to fyzické: zplodit syna, odevzdat život, mít sílu pozvednout.
Stejně jako otec, je i syn (budoucí) muž. Chlapci se rodíme, ale muži se stáváme. Problémy vznikají při tom, jak se muž stává mužem. Úsměvná katechetická „průpovídka“ říká, že v mužově těle je 90 % ješitnosti a 10 % vody. Jednoduše řečeno, každý muž touží být silný a svou hodnotu dokazuje celý život. Je to dynamické – a časem na sebe mohou otec a syn věkově nebo osobnostně narazit: Kdo je více? Kdo z koho? Jiskření tedy přichází ještě dřív, než mezi maskulinitou otce a syna vznikne soulad.
Když připravuji mladé na manželství, uvědomuji si, že nezralí lidé nemohou vytvořit zralé manželství, a občas mám pocit, že lepím nálepku svátostného manželství na nezralé lidi. Krize začíná člověkem, který ještě nepřerostl do sebedarování, a potom přicházejí i jiné problémy, třeba nedostatek času.
Ano, home office je pro některé otce výhodou. Ale riziko je dnes v silnějším útoku médií: otec koupí dítěti tablet, splní mu tím několikaletou prosbu, ale de facto si pod sebou podřeže větev, protože dítě už o něj nemá zájem – má svůj virtuální svět. Tohle je pak tenký led.
Statisticky se každé druhé manželství rozpadá. Novodobým fenoménem jsou ženy, které chtějí dítě, ale nechtějí manželství. Problém vidím i v manželstvích, která se uzavírají pozdě, často mezi 35. až 40. rokem. Když jde pak jejich dítě do puberty, jsou přirozeně starší, churavější a automaticky mají nárazníkové zóny více hran.

P. Juraj Sedláček (1976, Trenčín) je kaplanem v Univerzitním pastoračním centru sv. Andreja Svorada a Benedikta v Trenčíně, kam nastoupil po doktorandském studiu. Věnuje se tématům zaměřeným na rodinu, otcovství, identitu muže a mužskou spiritualitu. Napsal knihy „Otcovství: problém, nebo výzva?“, „Otcovské rány“, v angličtině pak monografii „Krize identity muže“ a loni s ním vyšla kniha rozhovorů. Je zakládajícím členem Slovenského klubu pacientů po transplantaci krvotvorných buněk (EBMT.sk). Působí také na Katedře pastorální teologie Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě s vyučováním v Kněžském semináři v Nitře.