- Katolický týdeník

Praha se mění před očima. Její zaniklá tvář má ale i v dnešní době pozoruhodné svědky – neužívané chrámy. Poté, co v nich definitivně umlkl náboženský život, se jejich osudy klikatily způsobem často přímo dramatickým. Zvlášť, když se objektů v porevolučních letech chopili bohatí soukromí investoři. Do řady kostelů si Pražané zvykli chodit na výstavy, koncerty či divadelní představení. Kulturní náplň zatím dává nejlepší odpověď na otázku, jak tyto památky vlastně využít.

Stánek Boží, stánek kultury
Kostel svaté Anny (dnes kulturní prostor Pražská křižovatka spravovaný nadací Dagmar a Václava Havlových Vize 97), kostel svatého Rocha na Strahově (v současnosti galerie) či kostel Šimona a Judy (dnes jej má v pronájmu Symfonický orchestr hlavního města FOK a využívá jej jako koncertní síň) patří k těm, které jsou dávány za vzor kvalitního využití někdejších sakrálních prostor.
V kulturní stánek se proměnil i někdejší raně barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie, dnes monumentálně působící muzikálové divadlo Hybernia na rohu Hybernské ulice a náměstí Republiky. Rekonstrukce objektu se nicméně stala jablkem sváru mezi investorem a částí památkářů. Odborníci totiž kritizovali, že v památkově chráněném objektu vzala za své výrazná část chrámového interiéru. Investor přitom v první fázi předložil návrh, který někdejší chrámový prostor zcela respektoval. Později však přišel s pozměněným plánem, který měl dostát požadavkům na muzikálové divadlo. Státní orgány změnu bez okolků akceptovaly a značná část barokního kostela byla kvůli jevišti a modernímu provazišti zbourána.

Obchoďák v domě Božím
Potíže s investorem provází už od poloviny 90. let také staroměstský kostel svatého Michaela. Další krok v jeho osudu opět plnil rubriky novin na přelomu listopadu a prosince. Vypadá to, že v nejdiskutovanějším neužívaném chrámu v Praze tentokrát vznikne luxusní nákupní galerie. A památkáři, kteří předchozí úpravy považovali za drastické a brutální, se moc nebrání.
Dnes trochu zastrčený svatostánek v barokním hávu najdete po drobném hledání ve spletitých uličkách kousek od staroměstského orloje. Dovnitř se ale nepodíváte, uvítají vás jen zamčená vrata. V 90. letech byla v kostele sice k vidění multimediální show o českých dějinách, avšak pro svou kýčovitost zely prostory víceméně prázdnotou. Pokud současný plán vyjde, nebude v kostele-obchoďáku též moc rušno. Sortiment bude totiž mířit na nejbohatší, tedy horních deset tisíc.
Studentce Ludmile Faktorové se takový nápad vůbec nelíbí. V posledním roce pravidelně chodila s dalšími studenty demonstrovat do pražských ulic za zvrácení osudu svatého Michaela. „Nechápu, proč přistupujeme na to, aby v prostoru, který má svou důstojnost, nebylo něco zajímavějšího,“ říká. Nelíbí se jí ani neprůhlednost vlastníka (společnost Michal Praha, jejímž jednatelem je Jerri Nowikovski) či nevhodná manipulace s kosterními ostatky v kryptě pod kostelem.
Památkáři ale nápadu, který zpracovává rakouský ateliér Wehdorn Architekten, zřejmě bránit nebudou. „Je to pokus o rehabilitaci,“ vyjádřil se například Mojmír Horyna, historik umění a člen památkové rady Národního památkového ústavu, jehož podpis je pod celou řadou dosavadních petic za záchranu pražského chrámu.

Duch místa zůstává
Osud řady neužívaných pražských kostelů je v lecčems podobný. Často celá staletí sloužily věřícím a klidná léta střídaly jen rány v podobě husitských nájezdů, požárů či morových epidemií. Skutečně zlomovým okamžikem se pro ně ale stala až doba náboženských reforem Josefa II.
Panovník totiž v letech 1782–1787 zrušil desítky pražských kostelů a klášterů. Pokud tyto objekty nebyly po svém prodeji zbořeny, tak z nich vznikly obytné domy či sídla nejrůznějších úřadů. Následnými přestavbami byla jejich původní podoba často změněna k nepoznání.
Neužívané kostely jsou také dnes unikátní místa, která dokážou oslovit citlivější duše i tehdy, kdy už slouží čistě světským účelům. Bylo by škoda podlehnout jakési kolektivní otupělosti, která umožňuje, aby se prostory dýchající duchovností proměnily jen v další konzumní chrámy, kde je prvořadým cílem hlavně otáčet peníze.