Ne že by na tomto příměru nebylo mnoho pravdy. Dnešní lidé si skutečně bez zábran vybírají způsob prožívání posvátna podle toho, jak se jim to zrovna hodí. A netýká se to jen šedé zóny „něcistů“ bez konfesní příslušnosti. V poslední době tato mentalita částečně ovládla i oblast tradičních náboženských institucí. Postupně se například začíná stírat rozdíl mezi typickou „katolickou“ a „protestantskou“ spiritualitou. Katolický charismatik se dnes ve své osobní praxi častěji podobá protestantskému evangelikálovi než svým katolickým rodičům.

Máme příčinu tohoto posunu spatřovat v tom, že samotná autorita (církevní) ustupuje z jasně vymezených pozic a uvolňuje pravidla? Anebo v tom, že sami lidé, žijící a věřící pod touto autoritou, se začínají odklánět od tradičně platných podob zbožnosti a duchovního života? Problém nespočívá ani tak v mentalitě supermarketu, ale podle mého soudu jde o něco mnohem hlubšího: o strach dnešního člověka nechat se svázat určitými formami, jež mu neumožňují efektivně nábožensky věřit a prožívat. O obavu, že bude odkázaný na konkrétní způsob života z víry stanovený autoritou, který mu nebude vyhovovat a nebude dobře fungovat.

Vyjádřeno pozitivně: dnešní věřící, a to napříč konfesemi, hledají způsob, jak svou spiritualitu praktikovat účinněji. Přestože mám k tomuto přístupu četné výhrady, neviděl bych v něm jen pouhý projev konzumní mentality, jako spíš upřímnou touhu po skutečně živém vztahu k Bohu. Není tedy na místě hned planě moralizovat. Lepší je zamyslet se, zda se dnes z náboženského provozu tradičních konfesí něco důležitého nevytratilo. Stručně řečeno, jestli „konzumní“ přístup mnoha dnešních věřících není spíš příznakem určitého vyčerpání jejich vlastní náboženské tradice než jen rozmarem zhýčkané postmoderní mentality.

Ano, někdy musíme spolu se starozákonním Jóbem věřit všemu navzdory, nicméně autoritou stanovené normy zbožnosti tu nejsou proto, aby naší víře stavěly překážky, nýbrž aby nás bezpečně a nejkratší cestou (jakkoli to jako nejkratší cesta nemusí každému připadat) dovedly k cíli – k živému vztahu k Bohu. Pakliže tuto roli autority přestaly plnit, nelze se divit, že se mnozí lidé obrací o pomoc jinam. Je to podobné jako v manželství: když jsme své manželce věrní jen proto, že je to naše povinnost, když se staráme o děti jen proto, že musíme – je někde něco špatně. Zodpovědnost a závazek věrnosti jsou přitom v pořádku. Ale co není v pořádku, je náš vztah – k manželce, k dětem, k nebesům.

Mnozí se dnes v takové situaci – jak v rodinném životě, tak v oblasti spirituality – snaží ve jménu svobody okamžitě sahat k různým alternativním modelům (změnou životního partnera, duchovního guru atd.). Než však začneme jednání těchto lidí kritizovat a odsuzovat, neměli bychom ho chápat spíš jako vážnou výzvu naší vlastní tradici? Neměli bychom si v této souvislosti klást otázky: Co není v pořádku? Co nefunguje? A proč?

Neměli bychom tedy znovu prozkoumávat zapomenuté cesty naší vlastní spirituality, které po staletí přiváděly věřící k živému vztahu k Bohu? Teprve pak totiž budeme mít právo kritizovat „mentalitu supermarketu“. Stejná výzva by měla platit pro naše náboženské autority – nikoli změkčováním pravidel a uvolňováním norem, nýbrž vážným zamyšlením nad tím, jak ony zapomenuté cesty znovu objevit.

JIŘÍ CYRUS KLIMEŠ