Vydání: 2019/36 Do školy s požehnáním, 3.9.2019

Tak nějak zní jedna z častých otázek, které si – zpravidla při zpytování svědomí – klademe, a je tomu tak určitě dobře. Však dnešní slova Pána Ježíše o kladení všech a všeho až „na druhé místo“ k něčemu takovému přímo vybízejí. Je ale dobré nepřeslechnout, že v evangeliu na to bezprostředně navazuje výzva ke každodennímu nesení kříže, příklad rozumného stavitele, který se snaží, aby jeho stavba obstála, a krále, který ještě před bojem spočítá své síly, a vše končí další výzvou – ke zřeknutí se všeho, co máme. Navíc byl evangelijní úryvek v bohoslužbě slova předznamenán čtením z knihy Moudrosti hovořícím o tom, že záchranou člověka je naučit se moudrosti Boží, převyšující tu lidskou. To vše naznačuje, abychom otázku po Božím prvenství v našem životě uchopili přeci jen poněkud hlouběji než jen ve smyslu prvenství v dlouhé řadě všeho ostatního, kde všichni a všechno jsou sice až druzí, třetí, pátí anebo klidně stotřicátí, ale pořád ve stejné řadě.
Boží prvenství je jiného řádu. Neznamená jen být prvním ve smyslu prvním v řadě, nejpřednějším či nejdůležitějším – byť i tím pochopitelně je –, ale znamená prvenství, které proniká a určuje vše ostatní, prvenství ve smyslu počátku, základu a cíle všeho ostatního, co jsme a čím žijeme. Znamená, že Bůh – Pán Ježíš – se stane základní silou našeho života, vztahem, který vše proniká a určuje. Dobro, jímž Bůh je a které se v Kristu stalo člověkem a které převyšuje vše lidské, se tak stane jediným kritériem našeho života, evangelium, věčné vyslovení Boží dobroty, základní normou všeho našeho jednání i smýšlení.
Kdyby tomu tak bylo, byli bychom denně schopni na sebe brát a nést svůj kříž, denně z lásky pro druhé ztrácet a obětovat se, v prospěch druhých se zříkat všeho, co máme. Po vzoru Kristově a podle slov evangelia. Pak by nám také ani na mysl nepřišlo, že láska k druhým, zvlášť k těm nejbližším, by byla v protikladu k té k Bohu, protože milovat Boha by znamenalo milovat a činit dobro, které se vždy a všem dává.
Jenže ono tomu tak s námi povětšinou ani zdaleka není. Možná i proto se ve svém zpytování svědomí často soustředíme jen na nějaké numerické pořadí Boha v podobě otázek, kdy jsme čemu dali přednost – kdy Bohu, a kdy lidem. Není to sice špatně, ale je to málo. Pán Ježíš od nás chce víc: chce skutečné Boží prvenství. Jen tak totiž máme naději obstát i v těch nejobtížnějších situacích a životních bojích.
Takové prvenství je ovšem darem Boží moudrosti, o který musíme prosit, darem, který se získává jen skutečným přátelstvím s Kristem, Moudrostí samou…