Vydání: 2010/23 Svobodné volby, 1.6.2010, Autor: Jan Paulas

Návštěvníky nedělní liturgie v jezuitském chrámu sv. Ignáce v Praze bude čekat 13. června od 11 hodin výjimečný hudební zážitek. Pod dirigentskou taktovkou Miloše Boka zde při liturgii zazní v provedení Karlovarského pěvěckého sboru a Dětského symfonického orchestru Missa C dur Ludwiga van Beethovena pro sóla, sbor a orchestr. Sbormistra, dirigenta a skladatele Miloše Boka jsme se zeptali:

Mohl byste krátce představit dílo, které u sv. Ignáce zazní?

Beethovenova Missa C dur je nádherné a velkolepé dílo, které je na rozdíl od jeho pozdní Missy solemnis velmi liturgické. Myslím si, že v tomto díle Bůh skrze Beethovena vyjadřuje nejhlubším a nejniternějším způsobem tajemství posvátné liturgie. Je velkou vzácností toto dílo dnes slyšet při liturgii, neboť jeho náročnost daleko převyšuje technické možnosti současných chrámových souborů.

Beethovenova mše zazní v provedení karlovarského Dětského symfonického orchestru, který vedete už od roku 1999. Proč řídíte zrovna dětský sbor? Je pro vás jednodušší pracovat s dětmi než s dospělými?

V Karlových Varech vedu již deset let oba soubory – Dětský symfonický orchestr a Karlovarský pěvecký sbor, které si během mého působení oblíbily chrámovou hudbu natolik, že je v současnosti v podstatě jejich hlavním repertoárem. Díky jejich obětavosti zní velká chrámová hudba při liturgiích pravidelně na mnoha místech plzeňské i litoměřické diecéze. Je to zároveň i určitý evangelizační proces – vždyť právě hudební umění dokáže zprostředkovat lidem nekonečnost a krásu Božího majestátu velmi sugestivním způsobem. Karlovarský sbor je navíc původně založen Josefem Herclem, a je tak pro mě nejen čest, ale i povinnost a poslání pokračovat v této činnosti, která svým rozsahem navazuje v trochu pozměněné podobě na známou Herclovu činnost svatojakubskou.

Je o vás známo, že žijete na vesnici, daleko od oficiálního kulturního provozu. Co vás k tomu vede?

Žiji v Močidleci na faře s manželkou a sedmi dětmi. Působím ve zdejším kraji jakožto varhaník a hudebně-pastorační organizátor již téměř dvacet let. Odešel jsem tehdy poměrně mladý z Prahy – hledal jsem autentický duchovní svět, který jsem potřeboval k dovršení své konverze k církvi. Myslím si, že bez tohoto kroku bych nikdy nebyl tím, čím jsem, a mělo to také rozhodující vliv na mou kompoziční práci. Nelze zastírat, že se tím postupem času velmi vyhrotil můj postoj k modernímu světu – myšleno z teo- logického hlediska.

Do širokého povědomí jste vstoupil právě jako skladatel, a to nejen svou Missou solemnis či oratoriem Svatá Zdislava, ale i filmovou hudbou – zejména k Strachově filmové pohádce Anděl Páně. Co vás na filmové hudbě láká?

Díky tomu, že je režisér Jiří Strach velkým příznivcem mé chrámové tvorby, jsem se dostal i k oboru filmové hudby. Ke všemu přistupuji s největší možnou pokorou v tom smyslu, že je pro mě jakákoli kompoziční, ale i interpretační činnost naprostým posláním, a prožívám je, jako bych byl zrovna naposledy na mši svaté. Nerozlišuji tedy zásadně mezi tím, jestli se jedná o víceméně světskou zakázku – pro mě je to vždy duchovní záležitost. Jsem--li z hlediska své profese ve styku se světem, pak ale vždy jedině s identitou římského katolíka. Jedině tak mám pro „svět“ já sám vůbec nějaký smysl.