Latina pomáhá při studiu románských jazyků, angličtiny i mateřského jazyka, je základem odborného názvosloví mnoha oborů. To je pravda, zaměříme-li se na okamžitý prospěch, který lze z latiny vytěžit. Její význam však spatřuji i v něčem jiném – v přístupu k pramenům našich civilizačních hodnot, v jejich poznávání a tvořivém rozvíjení. A to nezmiňuji, že se ve své klasické formě od moderních jazyků liší i větším důrazem na sloveso než na mnohdy abstraktní podstatné jméno – v jejím případě tak vskutku platí, že kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Latina nás totiž učí myslet jinak.

Příznivci „živé“ latiny tvoří velmi rozmanitou společnost. Jedni usilují o to, aby se stala moderním jazykem, jiní ji pěstují jen pro své potěšení, mnoho učitelů se tímto způsobem snaží rozvíjet své jazykové dovednosti a zkvalitnit výuku. Mnoho z nich nechápe aktivní používání latiny jako něco samoúčelného, nýbrž jako nejefektivnější prostředek k dosažení vyššího cíle. Chtějí snáze porozumět latinským textům, vést pomyslný dialog s jejich autory i se svými současníky, a tříbit tak myšlení své i svých žáků. A právě to jsou důvody, proč bychom měli dát latině prostor i na našich školách.

Latinský jazyk je jedním ze stěžejních předmětů nezbytných k poznání kořenů evropské a křesťanské civilizace, k pěstování křesťanských i obecně lidských hodnot. Právě na tom by měly mít zejména církevní školy vážný zájem. V případě katolické církve je to ještě zvýrazněno nezpochybnitelnou úlohou latiny v jejích dějinách a liturgii. Přesto se i v katolickém prostředí setkáme s tvrzením o kyvadle příliš vychýleném k humanitním oborům a nutnosti omezit vyučování latinského jazyka ve prospěch jiných předmětů. Je jistě jednodušší omezit nebo zcela zrušit výuku latiny, než ji rozvíjet tak, aby přinášela ovoce. Je to ale žádoucí? To je výzva pro celou církev, a nejen pro ni.

Vzorem pro naši římskou školu se staly soukromé akademie předních humanistů. Jejím posláním je šířit vzdělání založené na dialogu s autory napříč staletími a národy. Proto jako společný jazyk používáme výhradně latinu, případně starořečtinu. Pražský kroužek jsme založili v roce 2006. Jeho cílem je pěstování živé latiny úzce napojené na studium latinských textů a propagace přímé metody výuky latiny, která se v lecčems podobá výuce živých jazyků. Za určitých podmínek totiž může být mnohem efektivnější než jiné vyučovací postupy.

Má cesta k latině začala v malé vsi, jejíž dějiny jsem sepisoval ještě jako dítě školou povinné. K tomu jsem potřeboval i latinu, která se však na mém gymnáziu nevyučovala, a tak mi rodiče zaplatili kurzy na pražské jazykové škole. Tam jsem potkal učitele, který ve mně vzbudil tak hluboký zájem o tento jazyk, že jsem ho začal studovat i na univerzitě a na zmíněné akademii. Latina je mi potěšením a latinsky psaná literatura studnicí moudrosti, svědectvím o lidstvu i Bohu, o každém z nás.