Vydání: 2017/49 Papež jako vyslanec míru a pokoje, 5.12.2017

Útěšné čtení z proroka Izaiáše bere vážně tragiku hříchu, selhání, skutečná útěcha nemůže totiž zlehčovat skutečnost hříchu. Zdrojem naší obrovské radosti je právě to, že Bůh nás našel i na dně našich pádů, navzdory nim nás nese ve svém klínu. Bůh mluví ústy posla k našemu srdci, ke středu naší bytosti, kde se ve svědomí rozhodujeme pro svobodu. On sám v nás obnoví schopnost volit dobro. Ve vtěleném Ježíši Kristu sníží hory naší pýchy, daruje nám svou pokoru, když se budeme sklánět k Jeho jeslím a k bolesti sester a bratří. Zarovná příkopy našich selhání a na kříži (dle některých legend zbudovaném z dřeva jeslí) nás vynese do Otcova domu.
Jan Křtitel v začátku Markova evangelia, radostné zvěsti o zachraňující Boží lásce, plní úlohu Siónu, který v prvním čtení volá z vysoké hory: „Hle, váš Bůh!“ Jeho úkolem bylo rozlišit Božího Syna. Tím vrcholí celé starozákonní proroctví. Před realitou přicházející Boží lásky bychom neobstáli, kdyby nám Bůh nedaroval kající srdce. Křest vodou je u Jordánu výrazem touhy po změně života tváří v tvář přicházejícímu Bohu. Je-li před námi skutečně dobrý člověk, vnímáme o to bolestněji své slabosti, ale zároveň nás jeho dobrota vede k touze po proměně. A což teprve stojíme-li před tváří Boha, pokorně se nám blížícího v našem těle. Motivem adventní askeze je tato vnitřní touha připodobnit se mu, učinit mu prostor, zbavit se vší náhražkové radosti, vysvléct se z přetvářek a sebezajišťování a mít dost pokory, abychom se nezalykali hněvem nad sebou a sebelítostí, ale zaradovali se, že Bůh nás přijímá.
Adventní doba se svým vyústěním v slavnosti Narození Páně nám umožňuje prožít oba aspekty čtení této neděle: studenost hříchu i teplo Boží lásky. V našich krajích i příroda a počasí odhaluje více vše, co v létě bylo skryté. Není to vždy lehký čas: unaveni z krátícího se dne a stresu konce roku jsme často mrzutí a nevlídní, při přípravě radosti pro druhé se sami často cítíme opomíjeni, zveličené vzpomínky na to, co bylo dříve, ničí radost z toho, co je, uprostřed nadmíry slov o solidaritě, přátelství, setkávání rodin vyvstává o to víc osamocenost a nezajištěnost mnohých lidí. Ale to není přece celá pravda! Adventní přicházení Boha v nás přece obnovuje i radost z toho, že jsme spolu na této zemi, že jsme milováni a že tedy můžeme beze strachu milovat. K tomu nemusíme být silní, ale pokorní. A tak je pokora, zase nám dnes zviditelněná v Janu Křtiteli, jediným předpokladem radosti z Boha.
Nezapomínejme, prosím, že největším darem druhým lidem je ukázat jim na Ježíše Krista: „Hle, náš Bůh!“ – slovem, ale hlavně skutkem.