Jak postupně kráčíme liturgickým mezidobím – dobou, která zpřítomňuje ony podivuhodné tři roky Kristova veřejného působení –, pokračujeme systematicky i v četbě evangelijního svědectví. Jak tak činíme, letos podle Lukášova sepsání, stále častěji hledíme a pomaličku se spolu s Pánem Ježíšem blížíme směrem k Jeruzalému. Začínají tak stále častěji – a koncem liturgického roku to bude ještě častější – zaznívat témata jako kříž, utrpení nebo poslední soud.
Vydání: 2019/34 Matku Marii slavili v Paříži i v Iráku, 20.8.2019
A takový je právě i dnešní úryvek: Pán Ježíš v něm na teoretickou otázku „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ odpovídá nejprve konkrétním apelem „usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi“ a následně připojí varování, že mnozí, kteří se cítili být Kristu blízkými („vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi v našich synagogách“), se na posledním soudu mohou velmi neblaze divit: nejenže oni sami nebudou přijati do Božího království a budou vyvrženi ven, kde je jen „pláč a skřípění zubů“, ale navíc poznají, že přednost byla dána těm, u nichž by to možná nejméně očekávali („přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu“).
Jistěže – prvotními adresáty tohoto varovného slova byli Izraelité, vždyť Pán Ježíš odpovídal cestou do Jeruzaléma, zjevně na otázku některého z pravověrných Židů.
Jim prvotně platilo varování, že sama příslušnost k vyvolenému národu, dokonce ani určitá známost s Pánem Ježíšem a snad i určitá sympatie k jeho učení a osobě ještě vůbec nemusí stačit. Cesta k věčnosti vede „těsnou branou“, branou rozhodnutí stát se skutečným Kristovým učedníkem, pokorně žít to, co Pán Ježíš (v těch synagogách) učil a říkal.
Protože jednou z charakteristik Božího slova je jeho univerzálnost, platí Kristovo varování nejen Izraelitům jeho doby kdesi v Judsku, ale je určeno všem, tedy i nám. Zvlášť pokud se cítíme být Pánu Ježíši nějak „blízkými“, a je celkem jedno, na jaké straně církevního spektra Kristových „blízkých“ to je – zda spíše mezi těmi, co mu jsou ve svých očích důvěrně „blízcí“ věrným a poctivým zachováváním Boží přítomností prosycených katolických tradic, anebo mezi těmi, co jsou přesvědčeni, že jsou Pánu „blízcí“ moderním a zdánlivě hlubším a opravdovějším pochopením smyslu křesťanství. Ti i ti, mnozí z nás, se totiž možná příliš nelišíme od tazatele z dnešního evangelia.
Všem nám tak Pán Ježíš varovně říká, že naším úkolem není teoretizovat o spáse těch druhých s přesvědčením, že my jsme ti správní, ale raději se máme s Boží pomocí snažit jít „těsnou branou“ mravního apelu evangelia – a k této cestě zvát svým slovem i příkladem Kristovy daleké i blízké… Na tom jediném záleží, od toho odvisí i náš věčný úděl.
