264. První motivací k evangelizaci je láska Ježíšova, kterou jsme obdrželi, zkušenost, že on nás zachránil, nás nutí milovat jej stále více. Co je to však za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě, prezentovat ji a dávat ji poznat? Pokud nezakoušíme intenzivní touhu po sdílení, potřebujeme se zastavit v modlitbě a prosit jej, aby nás opět nadchnul. Každý den potřebujeme prosit, žádat o jeho milost, aby otevřel naše chladné srdce a otřásl naším vlažným a povrchním životem. Postavíme-li se před něho s otevřeným srdcem a dovolíme-li mu, aby on kontemploval nás, rozpoznáme pohled lásky, který objevil Natanael v den, kdy přišel k Ježíši, jenž mu řekl: „Viděl jsem tě, když jsi byl pod fíkovníkem“ (Jan 1,48).
Vydání: 2014/18 František svatořečil své předchůdce, 29.4.2014, Autor: Romuald Štěpán Rob
Papež František žene církev vpřed. Nechce, aby se samolibě zhlížela v sobě a pitvala svou minulost, ale chce, aby si byla vědomá stále dalších úkolů, které od ní Bůh a lidé očekávají. To platí o církvi jako celku, ale také o každém jejím členu. Srdcem této činnosti je pak modlitba. Existují desítky návodů, jak se modlit snadno a rychle, které ve skutečnosti spíše vyjadřují touhu člověka po ráji s Bohem. Dnes snad více než kdy jindy platí, že „je nepokojné srdce člověka, dokud nespočine v Bohu.“ Očekávání božského od věcí a lidí vede ke zničení jedněch nebo druhých či sebe sama. V tomto odstavci exhortace nacházíme šokující obrat. Nejsme to my, kteří rozjímáme o Bohu a jeho tajemstvích, ale máme dovolit Kristu, aby kontemploval nás a tajemství našeho života. „Nechme se uchvátit Boží nabídkou, kterou je pohlazení jeho lásky. U Boha nejsme čísla, jsme důležití, ba dokonce jsme pro něho těmi nejdůležitějšími, které má. I když jsme hříšníky, jsme těmi, kdo mu nejvíce leží na srdci.“ (papež František, homilie 2. neděle velikonoční, Řím 2013)
- Jakou formu modlitby mám nejradši?
- K čemu mě modlitba nejvíce žene?
