Vydání: 2004/50 Předvánoční domov, 8.12.2004, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

LJUBA ŠTÍPLOVÁ

Někdy můžu mít práci hotovou za tři dny, jindy za tři týdny, ale někdy taky až za dva měsíce. Důležité je napsat příběh tak, aby měl kolega Němeček co kreslit - vždyť seriál, to jsou v podstatě fáze kresleného filmu. Když děláte film, mohou si tam postavy v dialogu jednoduše odpovídat; v kresleném seriálu ale v jednom obrázku může postava promluvit jen jednou – musí se tedy hledat co možná nejstručnější vyjádření. Dostaly se mi do ruky ilustrace Disneyho, které mě šokovaly: byly plné obláčků s textem, pod kterými se občas choulil kousek obrázku.

Jsem hravý tvor a čerpala jsem i z vlastních zkušeností: tábořila jsem, skautovala, cestovala. Líbí se mi i klasické sci-fi.

Bobíka – a myslím, že se v tom shoduji s dětmi. A cítím – asi jako každá ženská - s Fifinou, která to, chuděra, všechno obhospodařuje.

Myslím, že ne. Ono ani není proč, postavičky si drží své základní vlastnosti, které jsem jim dala na začátku. Hlavní je, že se podařilo seriál i v současnosti - kdy pro něj píše víc autorů – udržet jako slušné čtení: žádné násilí, rvačky, nevhodné chování. Podívejte se, jak vypadají mnohé jiné dětské časopisy a knihy! Než některou chci dát vnoučatům, musím ji pořádně prohlédnout. Do Velké na Moravě jsme jezdili na mariánské slavnosti a tam mě jedna stará dáma požádala, jestli bych jí mohla sehnat Čtyřlístky pro vnoučata jejího bratra v Americe. Byl tam známým kazatelem baptistické církve. Říkala jsem si tehdy: Když nás chce baptista, tak jsme asi fakt dobří.

Když přišel někdo, že by měl jít Čtyřlístek na První máj, začali jsme mu vysvětlovat: „To nejde, z toho by byl průšvih. Copak prase může jít v prvomájovém průvodu?!“ Tento argument byl uznán a Čtyřlístek mohl jet na vlastní výpravu. Ministerstvo se o Čtyřlístek pokoušelo několikrát, přitom je zajímavé, že jeho šéf si nechal dodat veliký štos časopisů, aby je mohl na úřadu rozdávat. Někdy jsem toho měla pochopitelně ,plné brejle‘, ale pak jsem nastoupila do tramvaje a uviděla kluka, který visí na tyči, vlaje tam a přitom hltá naše příběhy - krásně mě to povzbudilo.

JAROSLAV NĚMEČEK

Jeho čtveřici kamarádů ze Čtyřlístku - Bobíka, Pinďu, Fifinku a Myšpulína - zná snad každý kluk a holka. Pro mnohé dospělé jsou  postavičky, které Jaroslav Němeček vymyslel, vlídnou připomínkou dětství. V 70. letech dosahoval náklad Čtyřlístku až 200 tisíc kusů a dodnes - kdy ho vydává stejnojmenné soukromé nakladatelství – se pohybuje kolem 40 tisíc.

Když jsem coby čtyřletý chlapec zlobil, maminka mi říkala: „Vem si tužku, vem si papír a koukej si kreslit!“ A ono se to osvědčilo. Když se na své tehdejší obrázky podívám dnes, vidím, že už to jsou komiksy, kde bojují kočičky a pejsci, kde nechybí ani autíčka, letadla a další stroje.

Abych dal aspoň na hodinu pokoj. Maminka měla přirozený výtvarný talent a kreslila si sama pro sebe. Vyrůstali jsme v Modřanech – tenkrát to byl samostatný městys za Prahou na okraji lesa – a když jsme se vraceli z hub, maminka vybrala ty nejhezčí, položila je přede mne a vyzvala: „Zkus je namalovat vodovkama.“ Když se mě pak maminka ptala: „Čím bys, chlapče, chtěl být?“ – tatínek za ní tiše radil: „Myslivcem, myslivcem...“ – ale já odpověděl: „Chtěl bych dělat kreslený film.“

Kdysi byl soukromým fotografem; bydleli jsme ale vskutku poblíž lesního království. Já se potom dostal na střední uměleckoprůmyslovou školu. Když jsme odsud v 18 letech jako studenti odcházeli,  mysleli jsme si, že budeme nejmíň Picassem a že jako mladí umělci dobudeme svět. Já se nedostal na vysokou, ani jsem neuvízl v síti propagační grafiky, nýbrž jsem se dal na volnou nohu. Záhy jsem ovšem zjistil, že mi docházejí peníze, a tak jsem vzal své kresby a začal obcházet nakladatelství: „Neměli byste pro mě práci?“ Byly to krušné tři roky.

Ještě ne, vůbec kreseb pro děti jsem měl tehdy málo. Spíš jsem si myslel, že bych mohl dělat třeba atlasy hub nebo ptáků. Občas mi něco namalovat zadali, ale bylo to celkem od ničeho k ničemu. Jednou za týden se v Mánesu scházela výtvarná komise a tam museli oštemplovat blanket, podle kterého dostal člověk honorář. Nechal by se o tom udělat film – bylo to něco ve stylu filmu Hoří, má panenko. Komisaři mezi sebou vedli řeči typu. Jeden povídá: „Podívej, to písmo, to by nemuselo být žlutý. To by stejně dobře mohlo být zelenkavý.“ „Zelenkavý? Kdes na to přišel?“ zlobil se druhý – a už se pomalu drželi pod krkem.

Asi ve dvaadvaceti letech – a bylo to něco docela jiného než v předchozích nakladatelstvích. Zaklepal jsem, otevřel, kdosi řekl: „Pojďte dál“ a já udělal krok, který byl v mém životě nejdůležitější: o práh té místnosti jsem totiž zakopl, do redakční místnosti vletěl po hlavě a všechny kresby rozházel po zemi a ještě se jak dlouhý tak široký natáhl na koberec.

To je situace jako z komiksu: úplně v tom vidím Pinďu.

Každopádně mým zakopnutím roztály ledy, všichni jsme se tomu  zasmáli a oni se s nelíčeným zájmem podívali na mé obrázky. Orbis nedělal přímo knihy pro děti, ale merkantilie: leporela, omalovánky, plakáty. Bylo to trochu bokem a bez velkého dohledu. Jednou za rok probíhal nabídkový týden – sjeli se zástupci drobného obchodu a vybírali si. Pokud si dohromady objednali 21 tisíc kusů, kniha se vydala. Pro Mateřídoušku jsem už předtím dělal kreslený seriál o Svetříkovi, a tak jsem nabídl i jeho další příběhy – a byly přijaty.

V osmašedesátém přišly velké změny, Orbis se přeměnil ve státní reklamní nakladatelství a dětskou sekci převzala Panorama. Jednou odpoledne jsme si sedli s manželkou a celý Čtyřlístek vymysleli. Zvířecí podoby svých živých předloh už postavičky mají v sobě (například zajíc musí být bojácný), takže stačilo posadit figurky vedle sebe a příběh začal fungovat.

Celé to vzniklo z Božího vnuknutí, byla to naše hvězdná chvíle osvícení. Bobík a Pinďa byli jasní, Fifinka také - ráda se fintí. Největší problém ale byl s kocourem: Budeme mu říkat Ferda? To přece není ono. Až jsme si vzpomněli na strom, který rostl u naší tetičky na dvoře a jmenoval se myšpule. Pojmenovat kocoura jménem, které v sobě obsahuje slovo „myš,“ mi přišlo vhodné a nezvyklé. A Myšpulín byl na světě. První příběh Čtyřlístku byl zamýšlen jako jediný a já jen čekal, jestli o něj budou nákupčí stát. Stáli: objednali si 35 tisíc kusů. A nastala nečekaná odezva - do měsíce se ozvali, že chtějí pokračovat. Udělal jsem další dva příběhy a náklad byl najednou na 120 tisících.

To jsou obrovská čísla.

Může to být trošku zavádějící – tenkrát byly náklady troj- až čtyřnásobné proti dnešnímu stavu. Problém byl ale v tom, že každé nakladatelství mělo příděl papíru a víc tun nemohlo potisknout. Panorama ovšem vedle knih pro děti vydávala i Lenina a Marxe. Co byste jako ředitel takového nakladatelství dělal, kdyby přišel požadavek, aby se Čtyřlístku daly tuny navíc? Ubrat je Leninovi? To by také mohlo být to poslední, co byste ve funkci udělal.

Představte si mimochodem, co se tehdy taky stalo: kolegové dělali pohádku Honza a medvěd. Honza nakonec medvěda vzal a praštil s ním o zem: na obrázku byl rozplácnutý medvěd a kolem hlavy mu lítalo pět hvězdiček. Bohužel pěticípých. Ilustrátor si kvůli tomuhle obrázku 10 let neškrtl!

Proto se tedy Čtyřlístek tak těžko sháněl.

Nějaké tuny se na Čtyřlístek přece jen přesunuly – zájem byl ale čím dál větší. Přesto jsme v průběhu let prošli obdobími, kdy jsme nevěděli, jestli budeme moci vycházet dál. Po pátém čísle bylo vidět, že nejsem spisovatel – měl jsem dobrý nápad, ale potřeboval někoho, kdo by příběhy uměl psát. A to byla paní Štíplová.

Další velká změna přišla po roce 1989.

Zazvonili jsme klíči a 15. května 1990 založili vlastní nakladatelství. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, jaké to pro mne jako pro výtvarníka byly blahé časy, když jsem se staral jen o obrázky: kreslil jsem na chalupě, po měsíci odevzdal obrázky a zase na chalupu odjel. Dneska jsem do všeho nemočený mnohem víc, je to neuvěřitelný kolotoč: když počítám sekretářku a paní účetní, je nás na všechno šest.

Dostanu odsouhlasený text, perem nakreslím obrázky, ty se naskenují a v počítači vybarví. Nepředstavujte si to ale tak, že jedním kliknutím počítač vybarví celé pole; s myší je to stejně namáhavá výtvarná práce, jako dříve se štětcem. Změna technologie neznamená změnu výtvarného cítění. Potom se otextují bubliny, obrázky orámují a seřadí do tisku. Základem našeho úspěchu bylo, že jsme do Čtyřlístku pozvali další skvělé výtvarníky a autory – ani dnes tak nemáme nouzi o spolupracovníky.

Příští Vánoce to bude rovných 400. Paní Štíplová dala příběhům svůj charakter: jsou milé, hezké - loupežníci a zločinci bývají zesměšněni, nikoliv roztrháni na kusy.

Máte rád pohádky? Zaujme vás něco podobného, jako je váš Čtyřlístek?

Mám svého oblíbeného hrdinu Kocoura Garfielda. Moje žena Lucinka by mohla vyprávět, co se stane, když přijde nový seriál: ulehneme, a zatímco ona spí, já se hlasitě směju a budím celou rodinu.