Vydání: 2009/24 Boží Tělo, 10.6.2009

Chceme pomáhat stárnoucím kněžím. S touto myšlenkou přišlo před půl rokem občanské sdružení Cesta 121 a jeho činnost vzbudila mezi lidmi hned od počátku široký ohlas. „Před ‚startovním výstřelem‘ jsme očekávali, že půjde spíše o klidný běh na dlouhou trať, ovšem už po pár metrech bylo jasné, že bude třeba nasadit tempo sprintera a uchovat si vytrvalost maratonce,“ popisuje s úsměvem začátek činnosti Cesty 121 její spoluzakladatel, převor břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek.

Podle něj reagují kněží na pomoc sdružení mnohdy až dojemným způsobem. Nejdříve bývají zaskočeni, že si právě na ně někdo vzpomněl, a připadá jim nepatřičné, že by měli přijmout nabízenou pomoc. Když se s tím postupně vnitřně vyrovnají, více než poskytnutá zdravotní pomůcka je těší skutečnost, že jim někdo pomoc vůbec nabídl. „Když s kněžími hovoříme, je vidět, jak moc pro ně naše pomoc znamená. Z pomůcek mají samozřejmě radost, ovšem tím nejdůležitějším je pro ně vzkaz, který jsme jim přinesli: Otče, nezapomněli jsme, že jste tu, stále jsou lidé, kterým na vás záleží,“ popisuje převor Siostrzonek dosavadní zkušenosti „z terénu“.

KNĚZ RADĚJI DÁVÁ, NEŽ PŘIJÍMÁ

Ekonom sdružení Martin Steiner v této souvislosti upozorňuje, že je důležité nabízet pomoc s velkým taktem a citlivostí. „Například náklady na schodišťovou sedačku se pohybují kolem 250 000 Kč. Když kněz vidí, kolik peněz by taková pomoc stála, může mít vnitřní problém ji přijmout,“ říká Steiner. Velmi pak záleží na spolupráci s biskupem nebo vikářem, kteří se s knězem dlouho znají a obvykle je pojí pouto přátelství. „Kněžská duše je zkrátka zvyklá spíše dávat, než přijímat,“ potvrzuje ekonomova slova šéfredaktor KT a předseda sdružení Antonín Randa. „Když jsem nedávno předával pomůcky jednomu knězi v západních Čechách, musel jsem si od něj vzít aspoň ‚na benzín‘, jinak by mě snad ani nepustil domů. Nechtěl být jen v roli přijímacího a toužil se za pomoc Cesty nějak odvděčit,“ vzpomíná s úsměvem Randa na jedno z milých setkání. Cesta 121 je teprve na začátku putování. A jak její zakladatelé přiznávají, lidské příběhy, jichž se za dobu své činnosti dotkli, jsou někdy tak křehké, že se o nich nedá příliš psát. Pár „uveřejnitelných“ se však přeci jen našlo, a tak mohla vzniknout i tato příloha.