Vydání: 2015/40 Nový památník sv. Zdislavy, 29.9.2015, Autor: Radek Gális

Příloha: Diecézní zpravodajství - Českobudějovická diecéze

Jednalo se o duchovně-formační setkání všech světících a diecézních biskupů či arcibiskupů, kteří byli jmenováni v posledním roce. Setkání mělo svůj pevně stanovený program, přičemž každý den začínal mší svatou, jíž předsedal některý z kardinálů římské kurie. Po snídani začínala první relace jednoho z představených vatikánského úřadu a byla věnována určité otázce, důležité pro univerzální církev. Byli jsme tak seznámeni s pohledem nejvyšších představitelů římské kurie na aktuální problémy, abychom se v nich lépe orientovali. Poté byl prostor k diskusi, která byla neméně obohacující.
Po obědě následovala další hodinová přednáška jiného kardinála a po ní znovu diskuse. Večer jsme utvořili malé skupinky podle jazykových znalostí nebo kontinentů a hovořili o daném problému. Byl jsem ve skupině s biskupy z Německa, Rakouska, Slovinska, Chorvatska a Polska. Setkání považuji za velmi užitečné, protože jsme se mohli seznámit s nejrůznějšími situacemi v jiných zemích.
Byl mezi námi třeba nově jmenovaný pomocný biskup pro Bagdád, který nám líčil nynější situaci v Iráku. Přítomen byl také biskup z Latakie (Laodicea) ze Sýrie, který líčil drama, jež se tam denně odehrává. Mezi námi byl však i biskup ze slovinského Mariboru, tedy z diecéze, která před několika lety z důvodu nedobrého hospodaření doslova zbankrotovala. Setkání se dále zúčastnili vojenští biskupové, třeba biskup z Rakouska, který popisoval zase svou zkušenost. Šlo tedy především o společné sdílení zkušeností, což bylo nesmírným obohacením nejen pro mě osobně, ale jistě i pro všechny účastníky setkání.
Svatý otec nám udělil audienci, na které jsme byli všichni „mladí biskupové“ společně. V pozdravném projevu nás povzbudil a vyzval k odpovědné pastýřské službě. Potom jsme ho mohli osobně každý z nás pozdravit a říci mu pár slov. Byl to pro mě velmi významný a slavnostní okamžik, který si budu dlouho uchovávat v srdci.
Je to velmi náročné, neboť je třeba stále nahlížet mnohost různých skutečností, které se dotýkají života naší místní církve a vstupují do ní – a to vůbec není snadné. S vědomím vlastní nedokonalosti jsem v uplynulém půlroce častokrát opakoval, že stejně jako se nikdo nenarodí otcem rodiny, ale postupně do takové role vrůstá, platí totéž o biskupovi. Nikdo se biskupem nenarodí, nýbrž do biskupské služby postupně vrůstá. Během tohoto procesu vrůstání a dorůstání je třeba neztrácet trpělivost, určitý nadhled, ale i špetku humoru a úsměv. Jednoduché to ovšem určitě není.