Bez ohně Ducha by církev vychladla

„Plamen Ducha nezhášejte!“ (1 Te 5,19). Tuto výzvu apoštola Pavla najdeme v jeho první epištole, která je vlastně nejranějším novozákonním spisem vůbec. A je to poznat: z celé epištoly sálá intenzivní očekávání druhého příchodu Kristova.

V době kamenné bylo pro kmeny existenční nutností, aby se v jejich obydlích stále udržoval oheň – muži bývali na lovu, a tak tento úkol připadl ženám. Oheň se využíval nejen při přípravě pokrmů, ale také chránil před zimou, dravou zvěří a dával světlo. Zkrátka bez ohně to nešlo. Tak v obrazném slova smyslu to bez ohně nejde ani v církvi. Bez ohně Ducha. Rozdíl je v tom, že tímto „udržováním“ ohně nejsou pověření jen někteří, ale všichni: muži i ženy, duchovní i laici. O tomto všeobecném povolání ke svatosti píše zejména Věroučná konstituce Druhého vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium (Světlo národů). Ostatně o přicházejícím Ježíši již Jan Křtitel pravil: „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm.“ Duch nejen těší a zahřívá, ale také spaluje – hřích, a tak člověka přetváří k Božímu obrazu. Duch je tedy nejen zdrojem úlevy, ale i utrpení, které má však pro člověka uzdravující či přímo zachraňující důsledky. Zcela jedinečnou nádobou Ducha Svatého se v prvotní církvi stala právě žena, která nepatřila ani do apoštolského kruhu – Matka Páně. Nebylo to jen její FIAT, o jehož vyústění vypodívá Krédo: „Byl počat z Ducha Svatého, narodil se z Marie Panny.“ Ale tento vztah pokračoval dál: od rozjímání Kristových slov přes Ježíšův kříž až po společnou modlitbu s apoštoly v Jeruzalémě při čekání na Letnice. Na ty Letnice, kdy měly na všech spočinout „ohnivé jazyky Ducha“.

LÁSKY NENÍ NIKDY DOST

Matka Páně nás jasně upomíná na to, že Duch Svatý není nikdo jiný než Duch Kristův, že osobu jejího Syna a Božího Ducha nelze nahlížet odděleně. Aby mohla nosit pod svým srdcem Krista, milovat ho a podřizovat se mu, musela být naplněna Duchem Svatým. A tak když Písmo či spirituální literatura mluví o plamenech Ducha či žáru Ducha, není to nic jiného než láska ke Kristu. Potvrzují to i emauzští učedníci, když o Ježíši vyznávají: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Že takto „zapálených“ lidí neměla církev ani ve svých dalších dějinách málo, je zřejmé. Ale zároveň platí, že takových lidí není nikdy dost.

LETNICE, NEBO LEDNICE

Pro naše svatodušní téma jsme vybrali zástupně tři mystiky z různých dob, kteří toto sepětí s Duchem Svatým jako ohněm, který rozněcuje lásku ke Kristu, prožívali každý svým způsobem: sv. Hildegardu z Bingenu, sv. Jana od Kříže a bl. Matku Terezu. Rozhovor s P. Alešem Opatrným a článek Jaroslava Šebka pak ukazují, že Duch není jen záležitostí minulosti, ale přetavuje lidská srdce i v naší době, a to zvlášť nápadně v celé řadě laických hnutích, která se v církvi v posledních desetiletích vynořila. Výzva apoštola Pavla z jeho listu Tesalonickým „Plamen Ducha nezhášejte“ nám zároveň sděluje, že tato činnost není žádným „koníčkem“ či specializací, tím méně monopolem některých křesťanů, ať už se hlásí k tomu či onomu hnutí. Je to program pro celou církev až do příchodu Páně – bez Ducha by totiž vychladla a znehybněla.