Vydání: 2015/32 Bohoslužby na dovolené, 4.8.2015, Autor: Jan Graubner

Kdo přijal Krista jako svého Spasitele, jistě se nestal hned dokonalým, může se potácet v různých slabostech a poutech, ale jeho zásadní zaměření směřuje ke spáse. Jeho prioritou je nebe. Jako racionální člověk na cestě k nebi užívá všeho, co mu pomáhá k dosažení cíle, a odmítá vše, co ho od cíle odvádí. Nechá se Kristem vést a formovat. Uznává, že to není lehké a že dělá chyby, kterých lituje, prosí o jejich odpuštění a snaží se polepšit. Nežádá však od Krista, aby měnil pravidla. Pokud přijímá do svého myšlení a jednání evangelium, vytváří křesťanskou kulturu, která se jistě liší od obecné kultury okolí, které není křesťanské. To platí pro všechny bez ohledu na sexuální orientaci.
Právo na sex?
Odsuzovat někoho proto, že má jinou sexuální orientaci, je stejně špatné jako odsuzovat ho kvůli barvě pleti. Na druhé straně je nepřijatelné, když někdo z takové skupiny vyžaduje „výhody a práva“, která jiní nemají. Je to nespravedlivé. Právo na sex mimo manželství nemá ani homosexuál, ani heterosexuál. Bible obojí nazývá hříchem. Každý hřích je třeba odsoudit, i když hříšníka je třeba milovat. Láska k hříšníkovi však neznamená schvalovat hřích, nýbrž nabízet porozumění a pomoc. Církev měla od počátku jasnou praxi pokání. Veřejní hříšníci byli vylučováni ze společenství. Nešlo jen o hříchy sexuální, ale třeba o opilost, krádeže, lichvu nebo úmyslné způsobení škody. Když však vykonali pokání a dosáhli odpuštění, měli být ode všech přijímáni jako nevinní.
Jestli se někdo necítí přijatý ve společenství proto, že propaguje či oslavuje hřích, není to vina církve. Najde-li odvahu k obrácení a pokání, společenství ho musí přijmout, i když to někdy třeba neumí. Mnozí rodiče trpí kvůli dětem, které jsou nemocné, propadnou drogám či ztratí víru, rozvedou se, jsou bez práce třeba i vlastní vinou nebo mají jinou orientaci. Bolest není důvod k odmítání či nelásce. Vzpomínám, jak jeden kněz, politický vězeň, mluvil s obdivem o matce, která věrně chodila navštěvovat svého syna, vraha. Čím víc dítě trpí či bloudí, tím více lásky, pomoci a modlitby potřebuje. Také církev jim má nabízet pomoc, ale vůbec to neznamená, že se zapojí do programu oslavy životního stylu, který je v rozporu s Božím zákonem. Skutečná pomoc není věc reklamy, ale soukromí. Vyžaduje odbornost a přiznávám, že odborníků není dost. Ale pomoci je možné jen tomu, kdo o ni skutečně stojí, kdo hledá cestu podle Krista a nechce, aby církev měnila Bibli.
Římská synoda je o rodině a rodinu tvoří otec, matka a děti. Církev nemůže přijmout ideologii genderu, která je v rozporu nejen s naukou církve, ale i se zdravým rozumem.
Všichni lidé jsou povoláni k lásce, ale ne všichni k manželství. Některé Bůh volá k zasvěcenému životu pro Boží království, někteří mají zůstat sami. Přesto mohou žít pro druhé, být užiteční, naplnit svůj život skutky lásky, které jim přinášejí štěstí.