- Katolický týdeník

„Dobře se obleč, je to chladná gotická stavba,“ říkala mi matka jako malému klukovi, když jsme šli v zimě do chrámu Panny Marie Sněžné v Praze. V létě se nic takového neřešilo. Z rozpálené ulice jsme vcházeli do příjemného chládku a já si zvykl považovat ho za samozřejmost. Vedro však může být i v kostele, a stejně jako kdekoli jinde může také tady skýtat zdravotní rizika.

„Naši předkové navrhovali v chrámovém prostoru většinou nepřímé osvětlení a mírné přítmí. To bohužel u některých nových staveb není splněno a kostely nesplňují požadavky na tepelnou pohodu,“ vysvětluje specialista na stavební fyziku a šéfeditor internetového magazínu Christnet Jan Kirschner. Dodává však, že zapotit se můžeme i ve starých kamenných chrámech: „Velké kamenné kostely mají výhodu vysoké akumulační schopnosti svých stěn, takže v nich je v létě většinou příjemný chládek. Pokud ale trvají tropické teploty příliš dlouho, může se stát (zejména u menších staveb), že se teplota vyrovná s vnějším vzduchem a prostor se neochladí ani v nočních hodinách. Zdivo pak naopak přebytečné teplo v noci vyzařuje.“

KDYŽ NÁM HORKO NESVĚDČÍ
Při bohoslužbě se v kostele nachází větší množství lidí a může zde dojít ke kolapsu někoho z přítomných. Podle mons. Aleše Opatrného není v takové situaci nutné ani vhodné bohoslužbu přerušovat, pokud nezkolabuje celebrující kněz. Vysvětluje, že stačí, když postiženého umístíme do vhodné polohy, přivedeme k němu zdravotníka nebo lékaře, je-li na bohoslužbě přítomen, případně zavoláme rychlou zdravotní pomoc. Lékaři se shodují, že příliš velký rozruch postiženému spíš škodí. „Nejprve je nutné ho vytáhnout z lavice, ne ho na ni pokládat, a nahmatat puls. V případě, že člověk nedýchá, je třeba se podívat, zda nemá zapadlý jazyk. Osudným se může stát podání vody nebo dokonce léku. Dokud není postižená osoba při vědomí, nesmíme jí nic z toho podávat,“ popisuje první pomoc student teologie MUDr. Jiří Korda. Dodává, že prevencí před letním kolapsem je pravidelný přísun tekutin.