Vydání: 2017/13 Svou duši poroučím Bohu, 28.3.2017, Autor: Jiří Prinz

Do začátku bohoslužby zbývá ještě hodina, ale místa k sezení jsou už beznadějně obsazena. Zájem o rozloučení s kardinálem Vlkem je obrovský. Ani zvýšená bezpečnostní opatření, která v areálu Pražského hradu panují, lidi neodradila.

Poslední vůle kardinála Vlka
Za zpěvu písně Petra Ebena „Odpočinutí věčné dej mu, Pane“ vstupuje do chrámu průvod kardinálů, biskupů a kněží. Je mezi nimi vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn, emeritní arcibiskupové z Krakova a Kolína nad Rýnem, kardinálové Stanisław Dziwisz a Joachim Meisner či kardinál Kovithavanij, který přijel až z Bangkoku a jako projev úcty přivezl vzácnou orchidej zdobenou ptáčky, jak je v Thajsku zvykem.
Hlavním celebrantem je kardinál Dominik Duka, předseda ČBK. Připomíná, že kardinál Vlk po roce 1989 obnovoval církev, budoval mezináboženský dialog, církevní školství a základy pražské arcidiecézní charity. Zmiňuje také osobní vztah s kardinálem Vlkem. „Je známo, že jsme s bratrem Miloslavem neměli vždy na mnohé věci stejný názor. Ujišťuji všechny, že to neubralo nic na naší vzájemné úctě a na celoživotním přátelství. Návštěvy u lůžka nedlouho před jeho odchodem byly také výrazem smíření; bylo úplné a zcela vědomé, takže nechybělo ve všeobjímajícím smíru, v němž kardinál Vlk odcházel.“
Následně český primas seznamuje přítomné s poslední vůlí zesnulého. „Svou nesmrtelnou duši, krví Kristovou vykoupenou, poroučím svému Bohu, jeho milosrdenství a lásce, na které jsem celý život spoléhal,“ cituje kardinál Duka.
Nejvýznamnější chrám v zemi je zaplněn. Jsou tu mladí i staří, řeholníci, kněží – mezi nimi i bývalý trnavský arcibiskup Róbert Bezák –, přátelé, příbuzní i rodiny s dětmi. Ty nejmenší vše pozorují z ramenou svých rodičů. Dění zprostředkovává několik velkoplošných obrazovek, na nichž se několikrát objeví i dojemné fotografie pana kardinála z nemocnice, který tehdy všechny překvapil tím, jak o své nemoci otevřeně komunikoval.
Kázání se ujímá jeho blízký přítel, emeritní plzeňský biskup František Radkovský. „Snažil se vytrvale hledat a plnit Boží vůli, to znamená osobní plán, který s ním milující Bůh v daném okamžiku či v dané době měl,“ charakterizuje zesnulého biskup Radkovský.
Cesta do arcibiskupské hrobky
Po mši svaté se katedrálou rozléhá svatováclavský chorál. K rakvi přistupuje olomoucký arcibiskup Jan Graubner a pronáší smuteční promluvu. „Jsme smutní a pláčeme, ale ne jako ti, kdo nemají naději. Neboť naší nadějí je Kristus, který je uprostřed nás. V jeho jménu jsme se shromáždili kolem našeho zemřelého bratra. Věříme, že nás Kristus jednou shromáždí také ve svém království, kde už nebude rozloučení,“ říká.
Údery zvonu Zikmund, největšího zvonu v zemi, ohlašují finále obřadu – uložení ostatků kardinála do hrobky arcibiskupů. Rakve se ujímá osm mužů v čele s biskupy Vlastimilem Kročilem a Tomášem Holubem. Lid se rozestupuje, průvod s rakví postupuje vzniklou uličkou pomalu a opatrně. „Vše jsme dopředu nacvičovali. I biskupové kvůli nácviku přijeli do Prahy o něco dříve,“ říká hlavní ceremonář pražského arcibiskupství Vojtěch Mátl. Podle něho se na přípravách pohřbu kardinála Vlka podílelo 130 dobrovolníků, z nich 67 bohoslovců. „Našly se i firmy, které z úcty k zemřelému zdarma instalovaly a ozvučily velkoplošnou obrazovku na Hradčanském náměstí,“ dodává.
Jedním z těch, jimž byl svěřen úkol nést rakev, je i viceprezident České křesťanské akademie Jan Stříbrný. „Vážím si toho. S panem kardinálem mě pojilo více než dvacetileté přátelství. Od první chvíle mi byl velice blízký. Postupně jsme se lidsky sbližovali, a tento vztah se přenesl i na celou mou rodinu – ženu i mé tři dcery. V posledních letech se pan kardinál stal i naším rodinným přítelem,“ říká Stříbrný.
Do poslední chvíle vydával svědectví o víře
U východu z chrámu čeká překvapení – pořadatelé nechali napéct stovky koláčků. Před katedrálou se tvoří hloučky smutečních hostí a vyměňují si dojmy. Mnoho z nich mělo v životě příležitost se s kardinálem Vlkem osobně setkat. Jsou tu i jeho nejdůvěrnější přátelé z Hnutí fokoláre. „Náš vztah byl zpočátku vztahem mezi studentem a zralým člověkem, který později přerůstal ve vztah mezi starším a mladším bratrem. Měl jsem v něm důvěrníka, poradce v osobních věcech,“ říká jeden z nejbližších přátel kardinála Vlka Jaroslav Šturma, který ho znal už od 60. let. Za velké povzbuzení považuje pak setkání v posledních týdnech. „Silně na mě zapůsobil jeho postoj k nemoci a blížícímu se odchodu. Když říkal, že netrpí on sám, nýbrž že v něm trpí Kristus, kterého v sobě nese, nebo že s blížící se smrtí stále více cítí, že ho Bůh má rád, tak vydával mimořádně silné křesťanské svědectví. Bylo o to silnější, že bylo podložené skutečným životem.“