Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Radek Gális

Jako lidé nepohodlní komunistickému režimu k nim narukovalo během čtyř let jejich existence šedesát tisíc mužů. Včetně celé řady bohoslovců, kněží, synů sedláků, živnostníků, příslušníků zahraničních armád nebo studentů vyloučených z vysokých škol. V uniformě a bez nároku na řádnou mzdu pracovali na stavbách, v kamenolomech a lesích nebo fárali v dolech. A často se tam potkali i otec se synem.
Na vojnu nastoupil jako dvacetiletý v září 1950 a do civilu šel až na Nový rok 1954 také Mons. Václav Kulhánek (90) z Českých Budějovic, který patří mezi poslední žijící příslušníky PTP. „V létě 1950 zrušili náš budějovický diecézní seminář a 14. září jsem musel k odvodu,“ vzpomíná Kulhánek, který nastoupil do Komárna, a pokračuje: „Namísto dvou let jsem tam byl 40 měsíců.“ Pracoval na stavbách v Čechách i na Slovensku, kde pétépáci budovali kasárna, domy pro důstojníky nebo letiště.
Někteří z pamětníků, kteří nosili typické černé výložky, se každoročně setkávají u památníku 52. PTP ve Svaté Dobrotivé – Zaječově a při bohoslužbě s hlavním kaplanem Armády ČR v tamním kostele Panny Marie a sv. Dobrotivé. Letos se tu sejdou ve čtvrtek 10. září. „Kdysi jsme na tyto akce rádi jezdívali, ale už máme svůj věk a zdravotní problémy,“ říká bývalý předseda okresní pobočky Svazu PTP Jiří Pešek (90) z Českých Budějovic, který sloužil v letech 1952-1955. Tenkrát pracoval na haldách vytěžené hlušiny ve Stříbře, kde byly uranové doly, a z vojny si odnesl doživotní zdravotní následky. Jeho nelehký život, stejně jako osudy dalších pamětníků z Českobudějovicka, zachycuje kniha rozhovorů Černí baroni od Černé věže.
Hrabě mezi barony
Hned v roce 1990 vznikl Svaz PTP – VTNP, který kvůli stáří členů ukončil činnost před čtyřmi lety. K jeho členům patřil například hrabě Zdeněk Sternberg. Na vojnu nastoupil v roce 1950. „Všichni jsme byli považováni za třídní nepřátele, takže námi nadřízeni opovrhovali,“ vzpomíná. „Práce na šachtě byla zpočátku obrovská dřina; museli jsme pracovat nejen ve všední dny, ale i tři neděle v měsíci. Ze začátku vás napadá: Mám před sebou dva roky, to nemůžu vydržet. Jenže po čtrnácti dnech už je pro vás všechno skoro normální,“ dodává Zdeněk Sternberg.
Za trest ke sbíječce
K dosud žijícím pamětníkům patří i Václav Šulista z Drahotěšic, který v únoru oslavil devadesátiny. „Pocházím z věřící rodiny, naši byli živnostníci, otec členem lidové strany. Už na budějovickém gymnáziu jsem měl kvůli svým názorům a smýšlení problémy,“ vzpomíná Šulista, kterého vyhodili po čtyřech semestrech z Karlovy univerzity a 1. října 1951 už byl v Karviné u těžkého 3. PTP. „K zařazení mezi tzv. černé barony přispěl i můj původ a fakt, že starší bratr Miroslav už byl v té době v Anglii, kam odešel koncem roku 1947 na studijní pobyt. Po únoru 1948 se pak odmítl vrátit,“ pokračuje Šulista, který strávil u PTP 29 měsíců. Nejprve fáral, pak pracoval na ošetřovně a na povrchu, kde v létě vykládal vagony plné pytlů cementu, v zimě zase zmrzlý štěrk. „Viděl jsem několik úrazů včetně smrtelného a při službě na ošetřovně zažil tři sebevraždy. Dvěma pokusům se mi podařilo zabránit,“ dodává.
Jako pro vysokoškoláka pro něj fyzická práce byla velmi těžká. „Když jsme přišli z první šichty, seděli jsme na kufrech a brečeli. Jen si to představte, že vás někdo pošle do díry, navleče na vás všechno možné, dostanete sbíječku, sekyrku, lopatu. Štajgr vás žene dopředu a najednou se před vámi otevře místo s nezajištěným stropem, takže na vás všechno padá, a vy máte strach, aby vás to tam nezavalilo,“ vzpomíná Šulista a dodává: „Nejtěžší byly situace, kdy přišel dopis, že táta je zavřený, máma nemocná a vyhnaná z domova a sama živoří v cizím prostředí. Nesmíte jet domů ani na pohřeb rodičů, o všechno jste přišli, dívka se s vámi rozešla a vdala se za jiného. To jsou všechno věci, které máme spojeny s komunistickým režimem, který to má na svědomí,“ uzavírá Šulista.